Knižní chuťovka: Desátého prosince

Popravdě moc nemusím povídkové soubory. Vždycky mě vnitřně štve, že se ztotožním s nějakou postavou, ponořím se do příběhu a najednou lup! konec, další povídka, další světy. Člověku zbudou úvahy na téma "Jak to bylo dál? Opustil ji? Umřela? A co to sousedovic kotě?"
Jenže povídkovou sbírku Desátého prosince od George Saunderse vydalo nakladatelství Plus v rámci své Pestré řady, a jak jste si už tady u mě na blogu mohli všimnout, pro Plus a Pestrou řadu mám slabost. Navíc jsem Desátého prosince objevila za směšnou sumu v antikvariátu, takže jsem se rozhodla to risknout a dát povídkám šanci. 

Jak to dopadlo? Knihu jsem začala číst v metru a o půl hodiny později pochopila, že to možná nebyl až tak skvělý nápad, to když mi mozek podvědomě začal vysílat signály, že něco není v pořádku. Začetla jsem se totiž tak hluboce, že jsem přejela Kobylisy a dojela až na Střížkov:-). A někde mezi Florencí a Střížkovem jsem zjistila, že Desátého prosince je naprostá pecka.

Ano, na Goodreads jsou reakce rozporuplné - od nadšení po otrávené výkřiky, co že to chtěl Saunders vlastně říct a proč to nemohl říct srozumitelněji. Chápu oba tábory. Do knihy jsem se sice zamilovala, ale hned první povídku jsem musela začínat třikrát, abych pochopila, o co tam vlastně jde. Nicméně Saundersův styl mě s každou stranou bavil víc a víc - ostatně, autor sám je nesmírně zajímavá osobnost a bylo by s podivem, kdyby se to neprojevilo v jeho knihách.

Zdroj: www. georgesaundersbooks.com

George Saunders se narodil v Amarillu ve státě Texas. Po studiích odjel jako geofyzik na Sumatru, kde, jak sám vzpomíná, se musel na cestu vyzásobit dostatečným množstvím knih pro pobyt v džungli. Ze Sumatry odjíždí kvůli onemocnění z kontaminované vody - plaval v řece infikované opičím trusem. Rozhodl se, že nasbírá životní zkušenosti v různých zaměstnáních a tak pracoval jako vrátný, pomocník na jatkách nebo pokrývač. Nakonec absolvoval Syracuse MFA Programme, kde studoval vedle mnoha zajímavých amerických literárních osobností a nakonec začal na škole i přednášet. Uveřejňoval krátké povídky pro The New Yorker a cestovní zápisky pro GQ. Cestoval do Afriky s Billem Clintonem, do Nepálu za tzv. Buddha Boyem, nebo žil inkognito v Kalifornii ve stanovém městečku pro bezdomovce.

Není tedy s podivem, že ve svých povídkách umí přesvědčivě zabrousit do různých sociálních vrstev, v různých dobách a s různými názory. Nedělá mu problém zamyslet se nad tím, jaký dopad by na lidskou společnost mělo, kdyby nahradila city chemikáliemi, nad výtryskem emocí řádem svázaného chlapce nebo nad zkažeností společnosti, která používá dívky z rozvojových zemí jako ozdobu svých sídel. Saunders nastavuje pitoreskní a občas znepokojivé zrcadlo příliš rychlému a povrchnímu vnímání světa, činům bez myšlenek na důsledky. Přesto povídky nepůsobí moralisticky, autor totiž ani v nejmenším nenabízí východisko nebo rozhřešení a nechává čtenáře, aby se sám popral se svými pocity a svědomím.

Desátého prosince je skutečná chuťovka. Není to typ knihy, kterou byste přečetli na jeden zátah, jakkoli je nesmírně čtivá - psychicky je to totiž opravdu dost náročné čtení. Přiznám se, že jsem si musela v jednu chvíli dát pauzu a proložit četbu něčím oddychovějším, zanedlouho jsem se ale k povídkám ráda a nedočkavě vrátila.

Nesporným plusem českého vydání je čtivý a citlivý překlad Petra Eliáše, který pro mě ukázal, že umí, už v Psích hvězdách (a širší veřejnost ho určitě zaznamenala v nedávné době jako nástupce bratrů Medkových u Harryho Pottera). Lahůdková čeština, doslova.

Takže pokud jste, jako já, k povídkovým souborům mírně skeptičtí, dejte šanci alespoň Saundersovi. Nebudete myslím litovat:-).

George Saunders: Desátého prosince. Praha, Plus, 2016, 240 str.

Co můžete zažít na tržišti?

Asi bych se měla opravdu stydět, ale když jsem pracovala v nakladatelství Motto, jméno Petr Hugo Šlik mi naprosto uniklo. O jeden pracovní poměr a jeden nákup v antikvariátu později se ke mně tenhle autor stejně dostal, díky martinusáckému doporučení - tentokrát už ale pod taktovkou nakladatelství Plus, které vydalo knihu Tržiště. Mimochodem k tomu antikvariátu - taky tak milujete chvíle, kdy nahážete do košíku tituly, které vyšly třeba před čtyřmi měsíci a zaplatíte za ně naprosto směšnou částku? Jasně, z redaktorského hlediska to není nic moc, ale z knihomolského to byly druhé Vánoce. 

Tržiště je mozaika, soubor příběhů, který se dá, podle anotace, číst na přeskáčku - jako když nakupujete na trzích. Autor se inspiroval tolik populárními farmářskými trhy a rozehrál hru zdánlivě obyčejných, ve výsledku však nesmírně silných osudů. Všechno se točí kolem jedné závažné věci, která se na trhu stane - to není spoiler, nejedná se v rámci děje o žádné překvapení a vlastně není podstatná ona událost, jako lidé kolem ní. Šlik má nadání vtáhnout čtenáře do děje a vzbudit v nich zvědavost na životy lidí, kterých by si jinak asi ani nevšimli. Je to trošku jako Humans of Prague - napjatě se začtete do něčích vzpomínek, sdílíte s dotyčným smutek způsobený starostmi či nepřízní osudu, stejně jako drobné radosti - a potom ten někdo odejde a vy ho už třeba nikdy nepotkáte, ale budete si ho pamatovat, protože se, pateticky řečeno, dotkl vaší duše.

Tahle obyčejnost může možná někomu připadat nezajímavá, ale mně to neskutečně sedlo - vlastně ani neumím popsat proč. Snad kvůli tomu pocitu, že občas stačí tak strašně málo, aby se celý váš život zvrtnul - ať už v dobrém, nebo v tom špatném slova smyslu. Navíc autor vykreslil jednotlivé postavy tak plasticky, že mi bylo pokaždé líto, když daná část skončila. To platí zejména v případě kávového baristy, který mi byl natolik sympatický, až jsem na chvíli zalitovala, že je jen v knize :-). Některé postavy byste chtěli za přátele, jiné alespoň obejmout a utěšit, další vás vytočí doběla. Ačkoli se kniha asi dá číst na přeskáčku, činila bych tak až při opakovaném čtení, přišlo mi totiž, že na sebe příběhy určitým způsobem navazují a tahle jemná linie mezi nimi by se u přeskakování ztratila.

Dnešní článek zůstane krátký - prostě si Tržiště přečtěte a uvidíte. Ale pravděpodobně se na příští procházce po farmářských trzích budete pozorněji rozhlížet kolem sebe a fabulovat si vlastní příběhy o lidech, které tam potkáte - a to je na tom asi to krásné.

Kavárnička, kde voní sušenky a káva

Letos se mnou knižní Ježíšek moc práce neměl - vytrubovala jsem totiž do světa, že chci Návrat do kavárničky v Kábulu od Deborah Rodriguezové, knihu, která volně navazuje na knihu Kavárnička v Kábulu. Už první díl mě hodně zaujal, bylo ale víc než okaté, že si autorka nechala dost látky na pokračování, které mě naprosto pohltilo.

Autorka v první knize seznámila svoje čtenáře se všemi důležitými postavami i prostředím Kábulu, svíraného vzrůstající nadvládou Tálibanu. Rozehrála příběh Sunny, která si v Kábulu otevřela kavárnu, ze které udělala takové kulturní a společenské útočiště, Háladžán, negramotné starší Afghánky, několik let tajně zamilované do krejčího Rašífa, Jasmíny, která v kavárničce našla jako ovdovělá svobodná matka útočiště, a mnoha dalších. Příběh ale skončil tak nějak neúplně a až s příliš mnoha otazníky, bylo znát, že Deborah Rodriguezová hledala svůj styl a linii celého vyprávění, že se snažila možná až příliš násilně zakomponovat do děje vše, co sama v Afghánistánu zažila. V druhé knize se ale našla, rozvinula další osudy postav naprosto věrohodně, a než se nadějete, učtete klidně padesát stran naráz.

Příběh je opět plný zejména neskutečně silných žen, které se perou se svými osudy a snaží se najít si tu svou cestičku ke štěstí. Ne vždy to jde hladce, často i přes osobní tragédie, kulturní odsudky či vlastní zraněnou duši. Zamilovala jsem si doslova všechny postavy a neměla jsem tendenci přeskakovat méně záživné kapitoly, protože tam jednoduše žádné méně záživné kapitoly nebyly. Občas jsem se sice trochu vztekala, když slibně rozjetou napínavou pasáž přetnula další kapitola naprosto odjinud, ale to je jen známka dobře napsané knihy - a já se musela nadechnout, zklidnit mysl a přepnout se na další část.

Autorka se nevyhýbá ani ožehavým tématům afghánské společnosti - ať už se jedná o práva žen, předem dohodnuté sňatky nebo terorismus. To, co mě na jejích popisech ale bavilo nejvíc je, že neodsuzuje - nestaví na jednu stranu blahobytný a dobrý Západ a na druhou utlačované a v bídě žijící Afghánce. Každá mince má prostě dvě strany a jsem opravdu vděčná, že se v žádné z problematických otázek autorka nepokoušela ňahňat.

Vzhledem k tomu, že je v knize mnohokrát zmíněná afghánská pohostinnost a kuchyně, zařadila autorka na konec také několik receptů - což byl pro mě jednoznačně bonus navíc:-) Pod každým receptem je i odkaz na zdroj, odkud bylo čerpáno - tak jsem třeba narazila na opravdu zajímavou stránku Afghan Culture Unveiled blogerky Humairy Ghilzai, která odkrývá světu nejen afghánskou kuchyni, ale celkově i nesmírně zajímavou kulturu. Můžete ji samozřejmě sledovat i na sociálních sítích, doporučuju zejména její Instagram.

Po dočtení Návratu do kavárničky v Kábulu jsem měla typickou knižní kocovinu, což mě přivedlo na myšlenku zjistit si, jestli autorka nenapsala ještě něco - a hurá, do češtiny sice její další knihy, vycházející z osobních zkušeností na humanitárních misích v Afghánistánu, přeložené nejsou, ale kdo čtete anglicky, neměl by to pro vás být problém. Takže já s dovolením ještě chvilku zůstanu v jedné kavárničce kdesi uprostřed Kábulu, kde se odehrávají ty nejdůležitější příběhy a voní čerstvě upečené sušenky.

Bradavickým expresem zpátky v čase

Když jsem si v září koupila knihu Harry Potter a Prokleté dítě, umínila jsem si, že si ji přečtu až na Boží hod. U nás doma se totiž na Boží hod každoročně vyhlašuje čtecí den v pyžamech, a navíc když ještě vycházely jednou ročně klasické potterovky, nacházela jsem je pravidelně pod stromečkem a na Boží hod si dávala čtecí maraton (rozuměj - 500 stran na jeden zátah, bolest hlavy, litry čaje a absolutní nadšení). Takže jsem si tak trochu chtěla připomenout tyhle časy a odfrčet bradavickým expresem za dalším dobrodružstvím.

Nebudu tady sáhodlouze opakovat všechno, co už bylo o Prokletém dítěti řečeno a napsáno - ne, nenapsala to J.K., ne, není to klasický osmý díl a samozřejmě, je to scénář k divadelní hře. Spíš se s vámi chci podělit o své dojmy - a na tomto místě rovnou upozorňuju, že se může objevit i nějaký ten spoiler!!

Myslela jsem si, že mi bude vadit forma scénáře, ale ve výsledku byl opak pravdou - jakmile se ponoříte do děje, začne představivost pracovat na plné obrátky, a vlastně jsem zapomněla, že se nejedná o klasicky stavěný text. Trochu obtížnější bylo vstřebat fakt, že Harrymu a všem ostatním je čtyřicet, nebo třeba to, že z Nevilla je profesor - prostě profesor Longbottom zní trochu divně, když si člověk vzpomene na první díly:-). S tím souvisí další věc - osobně si myslím, že pro to, aby si člověk Prokleté dítě maximálně užil, je znalost předchozích potterovek nezbytná. Samozřejmě, děj se dá bez problémů vstřebat i bez předchozí znalosti potterovského světa, ale různé odkazy na to či ono si nevychutnáte. 

Hlavní dva hrdinové, Albus Severus Potter a Scorpius Malfoy byli...tak rozdílní, jak to jen šlo. Scorpius mě neskutečně bavil, z Albuse jsem lezla po zdi - připomínal mi spratkovitého Harryho někde z pátého dílu, což je vlastně dobře, ale stejně mě to nezbavilo touhy mu jednu vlepit. Věčné fňukání, proč ho Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, věčné fňukání, jak si nerozumí s Harrym, věčné fňukání vlastně na všechno. Nicméně vzhledem k tomu, že právě od toho fňukání se odvíjí hlavní zápletka, bylo nutné to nějak překonat. 

Přišlo mi, že ve vztahu Harry- Albus je poznat, že text psal muž - Jack Thorne se poměrně nípal v rozhovorech "otce a syna" (že by zkušenost? :-)), Ginny jako jemnější ženský element spíš upozadil. Celkově je v knize víc mužských, než ženských postav, což není nějaké feministické frflání, jako prostá zvědavost na osudy dalších hrdinek - co taková Lenka, paní Weaslyová, Cho Changová?

Vrcholem celé knihy pro mě byla pasáž, kde se Scorpius setká se Snapem. Navíc když k vám Snape promlouvá v hlavě hlasem Alana Rickmana, žejo:-). Tam podle mě nebyl vůbec vidět rozdíl mezi Rowlingovou a Thornem - jen bych si přála, aby scéna trvala mnohem, mnohem déle. 

Celkově jsem si návrat do kouzelnického světa maximálně užila, čistě pro ten svět samotný - příběh mi nijak oslnivý nepřišel, je ale třeba mít na paměti, že se jedná o scénář divadelní hry a možná zápletka je tedy limitovaná možnostmi jeviště. Bylo to ale jako po nějaké době potkat staré známé, přirozeně navázat tam, kde série končila. Zahrát si tchoříčky, napít se v Prasinkách máslového ležáku, bavit se nad Pobertovým plánkem a použít obraceč času - minimálně do doby, kdy celá potterománie začínala a já ležela na chalupě, zavrtaná pod peřinou a hltala příběhy malého čaroděje. 

Pirchej ha-afela

Když je vám jedenáct a žijete poklidně bezstarostným životem s rodiči-lékárníky. Když se všechno změní a vy se najednou ocitnete bez svých blízkých, v neznámém a trochu děsivém prostředí, jen s šachy a učebnicemi do školy, kam stejně nemůžete chodit. Když máte nekonečně času o všem přemýšlet v prostoru stísněného kumbálu. Když je ten kumbál součástí pokoje v nevěstinci. Když jste Žid.

Dočetla jsem další skvost z Pestré řady nakladatelství Plus, Květy temnoty od Aharona Appelfelda. Tuhle knihu jsem si nedávno koupila v Levných knihách za částku víc než směšnou a s příchodem podzimu se odhodlala ji otevřít. Tušila jsem totiž, že to nebude zrovna lehké čtení pro duši a podobné příběhy se mi v létě, kdy optimisticky svítí sluníčko, nedaří číst.

Od začátku mě pohltila komornost celého příběhu a minimum prostředků, se kterými si autor vystačil k vytvoření naprosto dechberoucí dějové linky. Nikde nevyčnívá jediné přebytečné adjektivum, nic se zbytečně nepřikrášluje a nebalí do líbivého kabátku. Syrová doba vyžaduje syrové vyprávění, zároveň má ale každý čtenář možnost nechat naplno pracovat svou fantazii, což, jak autor přiznává, byl účel.

Žádnou z postav příběhu jsem si vlastně neoblíbila v tom klasickém slova smyslu, kdy svého hrdinu se zatajeným dechem posouváte stranami knihy dopředu. Je těžké se navázat na někoho v příběhu, kde vás od začátku mírně mrazí na zátylku, protože tušíte, že děj bude pro vaši psychiku hustší a těžší s každým otočením stránky. Vlastně se mi několikrát stalo, že jsem knihu odložila se zvláštním pocitem, že nechci vědět, co bude dál, abych ji za pět minut brala do ruky znovu a opět se nořila do příběhu.

To, že události sleduje očima dítěte, má na čtenáře dvojí efekt - na jednu stranu je tak nějak rád, protože hrůzy války procházejí jakýmsi nechápavým katalyzátorem dětských představ. Na druhé straně jakmile Hugovi cokoli dojde, dojde mu to v plném rozsahu a bez růžového nátěru. Naplno se bojí, naplno hladoví, je naplno šťastný a naplno zoufalý.

Přes to přese všechno mají ale v sobě Květy temnoty tolik osobité poetiky a tolik čiré radosti z drobných všednodenních zážitků, že se místy i od srdce zasmějete. A možná i vytáhnete nějaký blok v náhlém popudu si začít psát deník. Protože je hodně věcí, na které postupem doby zapomeneme, zdánlivě nepodstatných detailů, ze kterých se ale skládá jedinečný a křehký život každého z nás.

Aharon Appelfeld: Květy temnoty (Pirchej ha-afela)
Praha, Plus, 2014, 288 str.

Andělé nad Teheránem a ďáblové osudu

Tenhle víkend jsem pročetla. Nedělala jsem vůbec nic jiného, jen jsem pila touareg (silný černý čaj s mátou a cukrem) a četla jako o život. A můžou za to Andělé nad Teheránem.

Řeknu to asi takhle - přečtěte si ji. Nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat, je to prostě skvělá kniha. Tady je několik postřehů a tipů:

• Persepolis, Šitíčko, Jak jsme četli Lolitu v Teheránu, Andělé nad Teheránem, Kavárnička v Kábulu - hlavním motivem jsou ženy. Silné, slabé, zarputilé, ošklivé, krásné, ale pokaždé jedinečné.
• Asi už bych si na to mohla zvyknout, ale stejně - čtete si klidnou pasáž a poslední věta vám dá ránu do žaludku. COŽE? Jakože....COŽE?!
• Narození se řeší na tři strany, úmrtí v jednom řádku.
• Myslíte si, že váš život za nic nestojí a nemáte štěstí? Může být hůř, to mi věřte. Mnohem. Třeba když nosíte smůlu celé rodině.
• Ta obálka je nádherná, ale podívejte se na potah. Ano, teď - schválně knihu "svlékněte". Jo, jo, já vím.
• Bohužel neexistuje druhý díl. Nebo možná bohudík, kdo na to má mít nervy?
• Také jste si ke konci mysleli, že už se nic zvláštního dít nebude, viďte? Hehehe.
• Zase se tam řeší jídlo, koření a pití - vybavte se něčím dobrým dopředu, ať nemusíte uprostřed stránky utíkat do ledničky.
• Když se na chvíli zamyslíte nad poetickými pasážemi o pírkách a létání, vlastně vás docela zamrazí.
• Rodina stojí nade vším, i když vám puká srdce. 

Tak co, nalákala jsem vás? :-)

Gina B. Nahai: Andělé nad Teheránem
Slovart, 2016, 348 stran

Rychločtení a knihomolská subkultura

K dnešnímu článku mě ponouklo zamyšlení holek z 89publishers (mimochodem kdo je nesledujete na FB, nebo přímo na jejich stránkách, tak je vřele doporučuju). V poslední době se totiž do značné míry také potýkám s fenoménem "rychločtení" - na Goodreads i na Facebooku vídám, jak blogeři stíhají za měsíc přečíst tolik knih co já za půl roku. Jasně, pracuju v nakladatelství, každý den mi rukama projde několik knih, takže by se dalo říct, že měsíc co měsíc vidím víc písmenek, než běžný smrtelník. Na druhou stranu dělám non-fiction, kuchařky, medicínu, a to si nepočtete tak, jako u klasické fiction. 

Zdroj: www.keepcalm-o-matic.co.uk

Můj hlavní argument, proč nečíst za měsíc víc, jak dvě až tři knihy zní - jak si je potom člověk může opravdu vychutnat? Neberu samozřejmě v potaz situaci, kdy v půlce rozečtené knihy zjistíte, že to vážně nejde a odložíte ji. V případě dočtených knih se ale (a je to jen a jen moje zkušenost) chci nechat ještě chvíli kolébat na vlnách "bookhangover" - knižní kocoviny, nechat pupečníkovou šňůru příběhu, ke kterému jsem přirostla, v klidu dotepat. Víc jak dvě knihy naráz nezvládám - mozek mě totiž nutí myslet na to, co se odehrává v té knize, kterou právě nečtu, jak asi pokračuje ta která linie - no a koncentrace je v háji. Možná už stárnu, či co:-)).

Asi i kvůli tomu odmítám z principu recenzní výtisky - jasně, člověk dostane knihu "zadarmo" - ale v tomhle případě platí ono šimkogrossmanovské Nechci slevu zadarmo. Recenzní výtisk znamená, že knihu musíte přečíst, ať máte náladu nebo ne, musíte se jí věnovat, nějak ji nafotit a zpracovat - a to vše k určitému termínu. Zkoušela jsem recenzovat pro Dobré knihy a nakonec jsem to vzdala - jakmile si totiž z koníčku uděláte povinnost, je to nejkratší cesta do pekel. Zase ale říkám, je to jen osobní zkušenost, kdo stíhá, deadliny mu nevadí a ještě je schopný vyplodit kvalitní recenzi, má můj nehynoucí obdiv. Nicméně, pokud by mi někdo chtěl posílat knihy jen tak, s rizikem, že na ně napíšu hodnocení třeba za dva roky, nejsem proti :-D

Čtení je v současné době fenomén, knihomolská subkultura se rozrůstá a obavy, že by lidé nečetli, nemám. Sleduju tenhle nový trend na jednu stranu nadšeně, na druhou s pobavením - pamatuju totiž doby, kdy byl člověk s knihou braný jako šprt, brejloun s knihou a tak. A najednou je brejloun s knihou vlastně hrozně in, háže fotku svých brýlí, knihy a espressa na Instagram a je tiše rád, že si už může číst tak nějak legálně. Pokud mě nějaký chlap sleduje v metru, můžu si být na 90 procent jistá, že víc než moje prsa ho zajímá obálka knihy, kterou právě čtu - ostatně třeba cizinci jsou v Praze celí vyplesknutí z toho, kolik lidí si v MHD čte. Čtu ráda, bez knihy jsem nesvá a mluvit o knihách je jedním z mých top témat. Ale nespěchám - asi nebudu mít letos splněný Goodreads challenge (momentálně jsem "two books behind the schedule"), ale přišla jsem si sama pro sebe na to, že na knihy žádný schedule nechci.

Protože knihy jsou hlavně o pohodě.