Podbrdské ženy aneb Touha po vlastním osudu

Začnu rovnou trochu zostra. V době, kdy se na všech možných literárních serverech a blozích skloňují uznávaná a oceňovaná jména spisovatelek, jakými jsou Alena Mornštajnová nebo Viktorie Hanišová (a dřív se takové pozornosti dostávalo například Kateřině Tučkové), které přicházejí se silnými příběhy, postavenými na nezdolných hlavních hrdinkách, nechápu, proč se stejné mediální a marketingové pozornosti nedočkala také Jana Poncarová se svými Podbrdskými ženami.

Podbrdské ženy se na úctyhodných 448 stranách zabývají osudy několika generací žen na pozadí prostředí brdského podhůří. Příběh se rozehrává pomalounku a polehounku, zpočátku zejména skrze postavu Mírka, chlapce, který se musí vypořádat s nelehkou rodinnou situací. Ta z něj později zformuje odolného a praktického mladého muže, který se ujímá rodinného hospodářství. Hlavní ženský prvek nastupuje v knize ve chvíli, kdy se Mírek rozhodne oženit se s Emílií, mladou a trochu naivní dcerou hospodského. Přestože sám celý život nesnáší chování svého dominantního a odtažitého otce, postupně vidíme jeho proměnu ze zamilovaného mladíka na stejně udřený a cynický odraz svého rodiče, což se nutně promítá také do vztahu s Emílií.

Emílie je první, resp. druhou z řady "podbrdských žen", které marně čekají ve svém životě na něco jiného než na dřinu a nekonečné povinnosti. Na pozadí války a nástupu komunismu se snaží najít si alespoň krátké okamžiky všednodenního štěstí. Jakékoli sny ale pokaždé zašlape do země nepochopení ze strany Mírka a jeho otce nebo nepříznivá doba. Emílie se tedy realizuje alespoň ve svých dětech, Mirkovi a Janě a dává jim ze sebe vše tak dlouho, jak je to jen možné, zatímco sama se zapomíná starat o své zdraví.

Janino dospívání je charakterizované především zoufalou touhou žít jinak, nemuset dřít na statku, jít trochu s dobou, která se kolem jejich chalupy řítí neúprosným tempem, postaveným na nadšeném budování socialistického zřízení. Podaří se jí vystudovat a najít si kancelářské místo sekretářky, její v podstatě introvertní knihomolská povaha jí však přináší nejeden problém v oblasti vztahů. Nakonec se provdá za zdánlivě trpělivého a hodného muže, ze kterého se však vyklube naprosto stejný typ jako dříve z Mírkova otce a Mírka. Jana se propadá do nekonečné rutiny práce a starosti o děti. Svou frustraci si vybíjí na živelné dceři Johance, která tak nikdy nezažije byť jen nepatrnou mateřskou lásku, zato spoustu křiku, ústrků a emočního chladu.

Kniha končí právě Johankou, která dospívá do opět jiné doby, doby plné svobody a nikdy nepoznaných možností. Podaří se jí odpoutat se od tíživého dědictví žen v jejím rodokmenu?

Jana Poncarová dokázala svým spisovatelským stylem udržet moji pozornost od prvního řádku až po tiráž, nepamatuju si ani na jedno jediné hluché místo, které by působilo rušivě a nutilo mě přeskočit na záživnější pasáž. Ne, že by se mi u čtení pokaždé dobře dýchalo. Na jednu stranu chcete číst dál a pořád vskrytu doufáte, že nastane nějaký úžasný obrat k lepšímu. Na druhé straně dobře víte, že už jen z podstaty příběhu se v "lepší příští" dá věřit jen velmi opatrně, pokud vůbec. Kolikrát jsem si při čtení zamáčkla slzy vzteku, nebo si musela jít uvařit na uklidnění čaj, jen abych rozdýchala dějový zvrat a především hroznou bezmoc. Bezmoc nad tím, že si mnoho žen po mnoho desítek let mohlo (a stále může) nechat o nějakém feminismu a rovnosti jen zdát. O to dojemnější jsou popisy sousedských výpomocí, kdy jedna žena neváhala podat pomocnou ruku té druhé, zajímat se o to, co se ve vedlejší chalupě děje.

Autorka ukázala obrovský potenciál, který mohl a měl být marketingově mnohem více využitý, to je můj názor. Podbrdské ženy totiž nepostrádají silný příběh, explicitní, přesto citlivě a vkusně vystavené scény válečného násilí, vnitřní pnutí hrdinek, dennodenní volbu mezi tím, co srdce chce a tím, co je reálné. Tedy vše, co tvoří v poslední době čtenářsky dobře přijímaný a oceňovaný koktejl.

Nehmotné čtení: Vegetariánka

Přiznám se, že hrozně nerada čtu knihy s davem - jakmile čte v určitou chvíli nějakou knihu každý, a Instagram se jimi jen zelená, červená, modrá...no prostě mě to odrazuje. Ani nevím proč, berte to jako takovou moji mírně znepokojivou libůstku:-). Nicméně v případě Vegetariánky jsem podlehla - že by za to mohla ta obálka? Tak či tak jsem se od začátku okamžitě ponořila do příběhu a vylezla z něj za tři dny intenzivního čtení, přemýšlení a vrtění hlavou. Chtěla jsem tenhle článek napsat hned po dočtení, ale zjistila jsem, že vlastně nevím, jestli se mi Vegetariánka líbila. To, co vím bezpečně je fakt, že je to rozhodně příběh, který člověka zasáhne. (Mimochodem proč Nehmotné čtení? Čtu teď docela dost knížek ve čtečce, takže je vlastně fyzicky nemám, jsou nehmotné - tak proto:-))

Když člověk jednoho dne přestane jíst zničehonic maso, nemusí na tom být až tak nic divného. Mohl k tomu dospět na základě dlouhodobého přesvědčení, mohlo mu přestat chutnat...když je ale za náhlým vegetariánstvím (a v knize spíš v podstatě veganstvím) krvavý sen, trochu divné to přecejen je. Jonghje svým rozhodnutím udělá prudérnímu, průměrnému manželovi ze života peklo, nenávratně poškodí vztahy s celou svou rodinou a přesto není vyznění knihy tak pesimistické, jak by jeden čekal. Sledujeme jen vývoj jedné ženy, která se skrz své rozhodnutí nejíst živočišné produkty snaží očistit, osvobodit a nalézt sebe samu ve společnosti, která osobitému rozvoji žen příliš nepřeje a spíš od nich očekává roli poslušných manželek a matek.

                               

Kniha mi stylem vyprávění trochu připomínala prózu Amélie Nothomb - styl je zvláštně odosobněný, jako přes plexisklo, k tématu se ale perfektně hodí a Vegetariánka tím získává něco, kvůli čemu nemůžete jednoduše přestat číst. V závěru mě, chtíc nechtíc, napadlo i srovnání s filmem Fontána, zní to možná trochu bizarně, ale pokud jste Fontánu viděli, na konci knihy nejspíš pochopíte, co mám na mysli (a i kdyby vám to přišlo divné dál, na ten film se prostě podívejte, je geniální!).

Problém knihy, kvůli kterému jsem nakonec dala na Goodreads tři hvězdičky (s oscilací ke třem a půl) je, že od poloviny jsem se mírně nudila a přišlo mi, že autorka tak úplně neví, jak skvěle načaté téma dotáhnout do konce. Konec mi přišel divně ustřižený, nehotový, jako by se Han Kang zalekla toho, kam by mohla dějová linka dojít.

Přesto nechci, aby celé hodnocení působilo negativně - Vegetariánku bych určitě doporučila jako literární osvěžení, závan stylu, se kterým se běžně moc nesetkáte. Rozhodně silná je linka touhy osvobodit se ze stereotypu a z předurčené role, dělat něco šokujícího a stát se tím, čím člověk opravdu chce - sám sebou. Po dočtení začnete asi přemýšlet o tom, jak velké máte štěstí, že děláte to, co děláte. Já to alespoň tak měla a Han Kang děkuju za to, že mi to skrz Vegetariánku připomněla.

Kang, Han. Vegetariánka. 
Praha, Odeon, 2017, 208 str.

Kouzlo zaprášených knih

Poslední dobou se na Instagramu a Youtube množí příspěvky o úlovcích z antikvariátů. Skvosty s krásnou grafickou úpravou za deset korun, ruská klasika za dvacet, srdce knihomola chce mít všechny a mozek zase přemýšlí, jestli nebude potřeba přikoupit novou knihovnu a kolik knih se vejde psovi do pelíšku. Jak správně řekla Nadi Ya - člověk by všechny ty knihy nejraději adoptoval.

Lovení v antikvariátech má prostě svoje kouzlo (všimněte si slova lovení, protože, co si budeme povídat, když někdo sáhne na knihu, kterou vidíte už od vchodu, a hodlá si ji odnést ke kase, přicházejí na řadu doslova pravěké pudy). Navíc od doby, co u mnoha antikvariátů existuje možnost e-shopů, trávím brouzdáním v knižních vodách ještě o trochu víc času (guilty pleasure jak vyšité).

Mezi moje nejoblíbenější online antikvariáty patří Antikvariát 11 - naprosto a dokonale nepřehledný obchod, kdy nikdy nevíte, jaký poklad na vás vykoukne na další stránce. Postupně jsem pochopila určité zákonitosti vyhledávání, stejně jako na co neklikat, pokud se nechcete ze strany 50 ocitnout zpátky na straně 1 bez možnosti rychlých prokliků zpět. Nicméně poměrně často na tenhle e-shop zabloudím, což mělo minule za následek nemalou objednávku klasiky.

A co jsem si pro sebe ukořistila? Největší radost mám asi z Turgeněvových Jarních vod z roku 1932, krásné červené vydání Melantrichovy knižnice. Navíc má v sobě věnování, VĚ-NO-VÁ-NÍ, což je pro mě něco jako dárek navíc, malý náhled do života někoho, o kom nic nevím a koho nikdy nepotkám - o to je to ale kouzelnější a knize to, podle mě, přidává hodnotu. Jinak k ruské literatuře obecně - spousta z vás ji asi zavnímala jen skrz povinnou literaturu, kdy jste se naučili seznam jmen a nicneříkajících děl. Ale zkuste si najít svého ruského oblíbence, dopřejte si na knihu čas (obecně nedoporučuju číst ruskou literaturu s velkými časovými pauzami, nebo naopak moc rychle) a vezměte si z příběhu "to vaše". Vykašlete se na to, jestli vám profesorka ve škole řekla, že je to moc staré, složité nebo nezáživné, objevujte si malé knižní vesmíry sami.

I.S. Turgeněv - První láska a jiné povídky. U Turgeněva ještě chvilku zůstanu. Jestli něčím opravdu proslul, jsou to povídky, proto jsem sáhla i po této sbírce. Navíc je to skvost z vydavatelství Mladá fronta z roku 1986 s nádhernými ilustracemi Milana Hůrky. Témata povídek jsou, jak název napovídá, o lásce a přátelství, a ručím vám za to, že ve vás nechají hluboké COSI.

Karel Čapek - Zahradníkův rok. Jedna z laskavých klasik, ať už se rádi ryjete v hlíně na zahradě, nebo chcete začít s Čapkem a trochu se bojíte, co z toho vzejde. Nemusíte hned prubnout Krakatit, navíc, Zahradníkův rok má v sobě kouzelné ilustrace Josefa Čapka.

Michail Bulgakov - Psí srdce. Bulgakova jsem si zamilovala díky Mistrovi a Markétce (doporučuju i audioverzi) a na Psí srdce jsem opravdu zvědavá. Je to poměrně útlá knížečka a víc vám o ní prozradí Nadi Ya. Já dala na její doporučení a těším se:-).

Ernest Hemingway - Povídky. Autora netřeba představovat, v povídkách se dotýká všech témat, která od něj můžete znát z románů - toreadoři, africká krajina, italská válečná fronta atd. Pokud byste nechtěli antikvariátní kousek, pořiďte si barevnou odeoní zreedovanou verzi.

F. M. Dostojevskij - Běsi. Předposlední Dostojevského román a rozbor generace, která nechce přijmout vzorce chování svých rodičů a hledá svou cestu na pomezí morálky a mysticismu. Popravdě, když jsem říkala taťkovi, že jsem si objednala tuhle knihu, upozornil mě na to, že to není zrovna lehká četba, takže jsem sama zvědavá, jak se do ní ponořím. Píšu to tady hlavně proto, abyste třeba Dostojevského nezatratili hned na začátku, kdybyste se rozhodli mě následovat a začít od evidentně ne zrovna toho správného konce.

Betty McDonaldová - Vejce a já + Co život dal a vzal. Betty McDonaldovou čtu už od dětství, kdy mi mamka kupovala Paní Láryfáry. Zpočátku jsem nechápala, proč bych ji měla číst (holt prcek, no), ale pak jsem si ty praštěné příběhy zamilovala. Vejce a já a Co život dal a vzal popisují život na slepičí farmě, kterou koupili s manželem Bobem, humorně líčí neskutečnou dřinu, nepřízně počasí, nemoci i pitoreskní sousedy. Co život dal a vzal na Vejce volně navazuje a autorka tu líčí svůj pobyt v plicním sanatoriu i třeba to, jaká cesta vedla k tomu, aby se stala známou spisovatelkou. Betty má nezaměnitelný smysl pro humor a já už se těším na re-reading obou, četla jsem je kdysi a jsem ráda, že si je připomenu.

A co vy, kupujete si knihy v antikvariátech, nebo musíte mít jen nové knihy? A čtete klasiku?

Update: Po upozornění na vulgární jednání majitele Antikvariátu 11 musím bohužel konstatovat, že zatímco ti, kteří objednávají přes internet, mají většinou skvělou zkušenost, ti, kteří s pánem jednali osobně, jsou na přesně opačné straně spektra. Osobně pana majitele neznám, po pročtení jeho reakcí na FB se ale asi příště budu dvakrát rozmýšlet, než znovu objednám, bohužel. Nicméně na bohatém výběru knih to nic nemění a na mé doposud pozitivní zkušenosti s rychlostí zaslání i stavem knih také ne.

Carol - milovat se všemi důsledky

Už nějakou dobu se mi nepovedlo přečíst knihu za pouhé dva dny. Já vím, není to tak dlouho, co jsem tu plamenně obhajovala pomalé čtení, ale když narazíte na knihu, od které se neodtrhnete ani když musíte, stojí zato nějaká ta osobní pravidla porušit. Carol autorky Patricie Highsmithové patří k dalším z mých antikvárních úlovků (poslední dobou se stala z antikvariátového lovení knih dost móda, článek bude už brzy) a je to opravdový skvost.

Když někoho milujete tak, že jste kvůli němu schopni zásadně překopat celý svůj život, je to pocit natolik intenzivní, že z vás přímo sálá. Pokud je ale ten někdo žena a vy jste také žena a zamilujete se do sebe v době, která LGBT vztahům nejen, že nepřeje, ale doslova je odsuzuje, pokud můžete prohrát i šanci vychovávat své dítě, jaká je potom ta nejlepší cesta? Může vůbec v takovém případě platit ono okřídlené "a žili (vlastně žily) šťastně až do smrti"?

Po dočtení Carol ve vás pravděpodobně zůstane ozvěna humoru, lásky, beznaděje, krásných šatů a snad i ucítíte závan žitné a koktejlů. Všechno začíná tak nevinně, v oddělení panenek jednoho obchodního domu a pokračuje v podkrovním bytě i honosném sídle, na zdánlivě bezstarostném výletě dvou hrdinek, Terezy a Carol, za poznáním té druhé a svých vlastních pocitů a tužeb. Celý děj pomalu a plíživě graduje, v určitých scénách se dá napětí krájet a to vše přesto, že celou knihu si autorka vystačila bez jakékoli detailněji popsané milostné scény.

Zároveň je s postupujícím dějem krásně vidět opačná proměna hlavních hrdinek - zatímco na začátku je Tereza nejistá, trochu ušlápnutá a nesebevědomá, na konci zjistí, co vlastně chce a radikálně změní celý svůj život, zatímco na první pohled okouzlující a protřelá Carol se tváří v tvář opravdovému citu, kterému nedokáže odolat, stává nejistou a tápající. Vedlejší linka knihy patří osudovým mužům obou hrdinek - Terezin Richard ji slepě zbožňuje, ačkoli ona mu dává najevo, že s ním být nechce a Carol svádí vnitřní i rozvodový boj se svým (ex)manželem. Oba muži dostali v knize mnohem menší prostor, i tak ale čtenář dokáže pochopit jejich pohled na věc jen na několika málo stranách.

Obálka knihy je filmová - podle literární předlohy byl v roce 2015 natočený stejnojmenný film, v hlavních rolích s Cate Blanchet a Rooney Mara (jojo, Lisbeth z Mužů, kteří nenávidí ženy). Ještě jsem ho neviděla, ale v nejbližší době se na něj chystám a jsem zvědavá, jestli mě nadchne tak, jako kniha.

Patricia Highsmithová: Carol
Praha, Leda, 2015, 296 stran

Co můžete zažít na tržišti?

Asi bych se měla opravdu stydět, ale když jsem pracovala v nakladatelství Motto, jméno Petr Hugo Šlik mi naprosto uniklo. O jeden pracovní poměr a jeden nákup v antikvariátu později se ke mně tenhle autor stejně dostal, díky martinusáckému doporučení - tentokrát už ale pod taktovkou nakladatelství Plus, které vydalo knihu Tržiště. Mimochodem k tomu antikvariátu - taky tak milujete chvíle, kdy nahážete do košíku tituly, které vyšly třeba před čtyřmi měsíci a zaplatíte za ně naprosto směšnou částku? Jasně, z redaktorského hlediska to není nic moc, ale z knihomolského to byly druhé Vánoce. 

Tržiště je mozaika, soubor příběhů, který se dá, podle anotace, číst na přeskáčku - jako když nakupujete na trzích. Autor se inspiroval tolik populárními farmářskými trhy a rozehrál hru zdánlivě obyčejných, ve výsledku však nesmírně silných osudů. Všechno se točí kolem jedné závažné věci, která se na trhu stane - to není spoiler, nejedná se v rámci děje o žádné překvapení a vlastně není podstatná ona událost, jako lidé kolem ní. Šlik má nadání vtáhnout čtenáře do děje a vzbudit v nich zvědavost na životy lidí, kterých by si jinak asi ani nevšimli. Je to trošku jako Humans of Prague - napjatě se začtete do něčích vzpomínek, sdílíte s dotyčným smutek způsobený starostmi či nepřízní osudu, stejně jako drobné radosti - a potom ten někdo odejde a vy ho už třeba nikdy nepotkáte, ale budete si ho pamatovat, protože se, pateticky řečeno, dotkl vaší duše.

Tahle obyčejnost může možná někomu připadat nezajímavá, ale mně to neskutečně sedlo - vlastně ani neumím popsat proč. Snad kvůli tomu pocitu, že občas stačí tak strašně málo, aby se celý váš život zvrtnul - ať už v dobrém, nebo v tom špatném slova smyslu. Navíc autor vykreslil jednotlivé postavy tak plasticky, že mi bylo pokaždé líto, když daná část skončila. To platí zejména v případě kávového baristy, který mi byl natolik sympatický, až jsem na chvíli zalitovala, že je jen v knize :-). Některé postavy byste chtěli za přátele, jiné alespoň obejmout a utěšit, další vás vytočí doběla. Ačkoli se kniha asi dá číst na přeskáčku, činila bych tak až při opakovaném čtení, přišlo mi totiž, že na sebe příběhy určitým způsobem navazují a tahle jemná linie mezi nimi by se u přeskakování ztratila.

Dnešní článek zůstane krátký - prostě si Tržiště přečtěte a uvidíte. Ale pravděpodobně se na příští procházce po farmářských trzích budete pozorněji rozhlížet kolem sebe a fabulovat si vlastní příběhy o lidech, které tam potkáte - a to je na tom asi to krásné.

Kavárnička, kde voní sušenky a káva

Letos se mnou knižní Ježíšek moc práce neměl - vytrubovala jsem totiž do světa, že chci Návrat do kavárničky v Kábulu od Deborah Rodriguezové, knihu, která volně navazuje na knihu Kavárnička v Kábulu. Už první díl mě hodně zaujal, bylo ale víc než okaté, že si autorka nechala dost látky na pokračování, které mě naprosto pohltilo.

Autorka v první knize seznámila svoje čtenáře se všemi důležitými postavami i prostředím Kábulu, svíraného vzrůstající nadvládou Tálibanu. Rozehrála příběh Sunny, která si v Kábulu otevřela kavárnu, ze které udělala takové kulturní a společenské útočiště, Háladžán, negramotné starší Afghánky, několik let tajně zamilované do krejčího Rašífa, Jasmíny, která v kavárničce našla jako ovdovělá svobodná matka útočiště, a mnoha dalších. Příběh ale skončil tak nějak neúplně a až s příliš mnoha otazníky, bylo znát, že Deborah Rodriguezová hledala svůj styl a linii celého vyprávění, že se snažila možná až příliš násilně zakomponovat do děje vše, co sama v Afghánistánu zažila. V druhé knize se ale našla, rozvinula další osudy postav naprosto věrohodně, a než se nadějete, učtete klidně padesát stran naráz.

Příběh je opět plný zejména neskutečně silných žen, které se perou se svými osudy a snaží se najít si tu svou cestičku ke štěstí. Ne vždy to jde hladce, často i přes osobní tragédie, kulturní odsudky či vlastní zraněnou duši. Zamilovala jsem si doslova všechny postavy a neměla jsem tendenci přeskakovat méně záživné kapitoly, protože tam jednoduše žádné méně záživné kapitoly nebyly. Občas jsem se sice trochu vztekala, když slibně rozjetou napínavou pasáž přetnula další kapitola naprosto odjinud, ale to je jen známka dobře napsané knihy - a já se musela nadechnout, zklidnit mysl a přepnout se na další část.

Autorka se nevyhýbá ani ožehavým tématům afghánské společnosti - ať už se jedná o práva žen, předem dohodnuté sňatky nebo terorismus. To, co mě na jejích popisech ale bavilo nejvíc je, že neodsuzuje - nestaví na jednu stranu blahobytný a dobrý Západ a na druhou utlačované a v bídě žijící Afghánce. Každá mince má prostě dvě strany a jsem opravdu vděčná, že se v žádné z problematických otázek autorka nepokoušela ňahňat.

Vzhledem k tomu, že je v knize mnohokrát zmíněná afghánská pohostinnost a kuchyně, zařadila autorka na konec také několik receptů - což byl pro mě jednoznačně bonus navíc:-) Pod každým receptem je i odkaz na zdroj, odkud bylo čerpáno - tak jsem třeba narazila na opravdu zajímavou stránku Afghan Culture Unveiled blogerky Humairy Ghilzai, která odkrývá světu nejen afghánskou kuchyni, ale celkově i nesmírně zajímavou kulturu. Můžete ji samozřejmě sledovat i na sociálních sítích, doporučuju zejména její Instagram.

Po dočtení Návratu do kavárničky v Kábulu jsem měla typickou knižní kocovinu, což mě přivedlo na myšlenku zjistit si, jestli autorka nenapsala ještě něco - a hurá, do češtiny sice její další knihy, vycházející z osobních zkušeností na humanitárních misích v Afghánistánu, přeložené nejsou, ale kdo čtete anglicky, neměl by to pro vás být problém. Takže já s dovolením ještě chvilku zůstanu v jedné kavárničce kdesi uprostřed Kábulu, kde se odehrávají ty nejdůležitější příběhy a voní čerstvě upečené sušenky.

Andělé nad Teheránem a ďáblové osudu

Tenhle víkend jsem pročetla. Nedělala jsem vůbec nic jiného, jen jsem pila touareg (silný černý čaj s mátou a cukrem) a četla jako o život. A můžou za to Andělé nad Teheránem.

Řeknu to asi takhle - přečtěte si ji. Nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat, je to prostě skvělá kniha. Tady je několik postřehů a tipů:

• Persepolis, Šitíčko, Jak jsme četli Lolitu v Teheránu, Andělé nad Teheránem, Kavárnička v Kábulu - hlavním motivem jsou ženy. Silné, slabé, zarputilé, ošklivé, krásné, ale pokaždé jedinečné.
• Asi už bych si na to mohla zvyknout, ale stejně - čtete si klidnou pasáž a poslední věta vám dá ránu do žaludku. COŽE? Jakože....COŽE?!
• Narození se řeší na tři strany, úmrtí v jednom řádku.
• Myslíte si, že váš život za nic nestojí a nemáte štěstí? Může být hůř, to mi věřte. Mnohem. Třeba když nosíte smůlu celé rodině.
• Ta obálka je nádherná, ale podívejte se na potah. Ano, teď - schválně knihu "svlékněte". Jo, jo, já vím.
• Bohužel neexistuje druhý díl. Nebo možná bohudík, kdo na to má mít nervy?
• Také jste si ke konci mysleli, že už se nic zvláštního dít nebude, viďte? Hehehe.
• Zase se tam řeší jídlo, koření a pití - vybavte se něčím dobrým dopředu, ať nemusíte uprostřed stránky utíkat do ledničky.
• Když se na chvíli zamyslíte nad poetickými pasážemi o pírkách a létání, vlastně vás docela zamrazí.
• Rodina stojí nade vším, i když vám puká srdce. 

Tak co, nalákala jsem vás? :-)

Gina B. Nahai: Andělé nad Teheránem
Slovart, 2016, 348 stran

Život jako Pěna dní

Rozhodla jsem se letos začít dohánět četbu "povinných" knih, které už bych asi měla mít dávno přečtené, ale nějak se k nim pořád ne a ne dostat. Jedním ze zástupců této kategorie je určitě i Pěna dní - znáte to, ve škole se našprtáte "Boris Vian - Pěna dní", pak tahle informace prostě usne, a pokud nemusíte jinak, necháte ji spát.

Pomyslnou Šípkovou Růženku jsem probudila až úplnou náhodou, polibkem své platební karty v knihkupectví, kde měli Pěnu dní v akci - no nekup to. Navíc Argo vydalo edici s filmovým přebalem, na kterém je rozkošně se usmívající Audrey Tatou pod vodou - takže znovu, no nekup to:-).

Přiznávám se bez mučení, že jsem si o knize nezjišťovala dopředu žádné podrobnosti, nechtěla jsem se nechat ovlivnit názorem někoho jiného, byť by ten někdo jiný byl fundovaný autor či kritik. Prostě jsem Pěnu dní otevřela a čekala, jak na mě zapůsobí. A od první stránky jsem si celý příběh neskutečně užívala.

Základním předpokladem asi je zahodit hned na začátku všechno, co řídí váš racionální každodenní život. Prostě si po dobu četby připusťte, že by mohl být svět, kde si na ošoupané podrážky nakapete hnojivo a ony vám dorostou. Jen tak si můžete užít lehkost Vianova vyprávění, ztřeštěného, radostného, zoufalého, smutného i beznadějného, každopádně vždy originálního. Kde jinde najdete piano, které míchá koktejly, pokoj, který se zakřivuje podle hudby, která v něm hraje nebo kostel, který pořádá svatby vysoko mezi oblaky? Kde jinde vaší lásce vykvete na plicích leknín?

Kniha je plná narážek na francouzské zvyky, reálie a postavy a rozhodně má mnohem složitější a vážnější strukturu, než jen na první pohled bláznivý příběh ve stylu Alenky v říši divů. Můžete ji asi číst v každém věku, stále dokola a vždycky si najdete něco, čeho jste si nevšimli, další vrstvu, další detail. Nenechte se tedy u Viana odradit kolonkou "povinné školní literatury" a zkuste tenhle román plný lásky lehké jako pěna, smutku těžkého jako zpěněný jíl i lehkosti swingového rytmu.

Jo a pusťte si i film Michela Gondryho (ano, ten pán, co natočil Věčný svit neposkvrněné mysli), ale prosím, až po přečtení knížky, ať vás neodradí jen proto, že byste nechápali souvislosti, které nebudou vysvětlené:-)

Boris Vian: Pěna dní
Argo, Praha, 2015

Čaj s nápadníkem

Je čas dovolených a i já jsem vyrazila na svých deset dní svobody - jako vždy s pocitem, že TEĎ učtu všechno, co se mi v průběhu roku z různých důvodů nahromadilo v knihovně. Ne, že by člověk normálně nečetl, ale znáte to, občas nemáte prostě na čtení tu správnou náladu a nechcete si kazit dojem z možná pěkné knížky tím, že byste nad ní pofrflávali...vlastně bůhvíproč. 

                      


Jeli jsme do zahraničí a jeden z nejdůležitějších balicích rituálů je vybrat si onu vhodnou knížku s sebou. Letos to vyhrála kniha Čaj s nápadníkem (mimochodem teď na bux.cz za 99 korun!!), prvotina autorky Mardžán Kamalíové (Marjan Kamali). Už jsem se tady na blogu několikrát zmínila o tom, že mám slabost, dalo by se říct až úchylku, na romány arabských autorů, případně na romány odehrávající se v podobném prostředí. Navíc Čaj s nápadníkem mi připomněl moji zamilovanou Persepolis, takže celkově nebylo co řešit.

Kniha se odehrává částečně v Americe roku 1996 a částečně v Teheránu - jednou jako flashback do roku 1979 a jednou také v roce 1996. Darja miluje matematiku a vede si statistiky a přehledy snad úplně všeho, včetně seznamu potenciálních vhodných manželů pro svou dceru Mínu. Mína chce být malířkou a obě ženy se touží vrátit domů do Teheránu, který musely opustit, když začala válka Íránu s Irákem a změnil se režim. Touha Míny podívat se zpátky domů, za širší rodinou a přáteli je nakonec tak silná, že jednoho dne oznámí, že skutečně na nějaký čas do Íránu odjíždí, ačkoli vlastně přesně neví, co ji tam čeká. Naráží na očekávaný odpor otce Parvíze, který se o dceru bojí a na (pro ni) neočekávanou podporu Darji, která nakonec odcestuje se svou dcerou.

Obě ženy nacházejí v Teheránu něco trochu jiného - zatímco Darja bez problémů zaplouvá zpět do rodného prostředí a nemá problém se chovat jako pravá Íránka, Mína, která ze země odjela v deseti letech, se necítí ani jako Američanka, ani jako Íránka. Jediné, co ji vrací zpět do vzpomínek na šťastné dětství jsou známé vůně a chutě - černý čaj pitý přes kostku cukru, šťavnatá granátová jablka, šafrán, máta... Celou knihou se také jako pomyslný duch vznáší Mínina babička, zabitá na tržišti bombou, když své vnučce kupovala ta nejlepší granátová jablka. Jako milovnice klasické perské poezie předala Míně lásku k básníkům - Rúmímu či Háfizovi. V jejich básních hledala babička životní poučení a radu, na což vnučka po návratu do Teheránu často vzpomíná.

I když téma knihy není nejveselejší, přesto jsem se často smála. Může za to typický íránský humor, který jsem ocenila už ve zmíněné Persepoli, schopnost udělat si trefnou legraci ze sebe i z okolí a na všem najít něco dobrého. Čaj s nápadníkem je sonda do života rodiny, která drží pospolu, podporuje se a miluje.

Nedílnou součástí knižního zážitku (holt, co byste u jídlomila a redaktorky kuchařek chtěli) pro mě byl i popis chutí, vůní a útržky receptů. Podle naznačeného receptu na íránské masové karbanátky jsem uvařila i oběd a byla to, neskromně říkám, slast (recept bude v příštím článku). Navíc když si představíte barvy a vůně koření, pouličního prodejce červené řepy nebo pochoutky podávané na slavnostech, kde voní růžová voda a pomerančové květy, tak si tuhle knihu prostě musíte zamilovat. Jako já.

Mardžán Kamalíová: Čaj s nápadníkem
296 stran
Ikar, Praha 2014

Dopisy vonící po koření

Nedávno jsem v knihkupectví narazila na knihu Eve Makisové Tymiánové dopisy a aniž bych autorku nebo děj znala, prostě jsem si ji koupila. Zlákala mě obálka i téma arménské genocidy - to jsem ale ještě ani zdaleka netušila, jak krásný příběh mě čeká. 

Poslední dobou mám štěstí na knihy, kde hraje značnou roli nějaký ze smyslů. Tymiánové dopisy útočí na chuť a čich, při popisech vůně jednotlivých jídel a koření se neubráníte tomu, aby se vaše představivost nerozběhla na plné obrátky. Kořeněné jehněčí, pilaf z bulguru a granátového jablka, taštičky se sýrem halloumi a mátou...mísení arménské a kyperské kuchyně, to všechno ve mně okamžitě vzbudilo přání zavřít se tak na týden do kuchyně.

Abych vás ale nějak nezmýlila - tohle není román o vaření, respektive jídlo hraje roli "jen" v rámci kulturní tradice. Tymiánové dopisy jsou příběhem obrovského utrpení arménského národa, lásky, ztrát a nalézání, naděje a skříňky na koření plné dopisů psaných v arménštině. Hlavní hrdinka Katerine je spolu se svou matkou nachází po smrti babičky Mariam. Katerine odjíždí na Kypr, aby se ze smrti babičky vzpamatovala a dopisy veze s sebou v rámci slibu, který dala matce, že se pokusí zjistit víc o babiččině minulosti. Na Kypru potkává mladého Arménce Ariho, který se nabídne, že dopisy přeloží. A dávná rodinná historie se začíná pomalu odkrývat.

Jedna věc - moc nechápu, proč Argo zvolilo název Tymiánové dopisy. V originále se kniha jmenuje The Spice Box Letters a vzhledem k tomu, že ona krabička na koření se vine celým příběhem, je škoda, že nezůstala i v názvu. Chápu, že není snadné převést název do češtiny tak, aby se na titulce dobře vyjímal, ale trochu se tím vytrácí základ příběhu.

Jinak jsem ale příběhem byla naprosto nadšená. Je v něm, i přes neradostné téma arménské genocidy, spousta laskavého a břitkého humoru, doprovázeného okouzlujícími popisy přírody, tradic, jídla, zvyků a hrdosti na národní identitu. Zhltla jsem knihu během dvou dnů a pak sedla k počítači a googlila další knihy autorky. Eve Makisová získala za Tymiánové dopisy prestižní ocenění, ale to vlastně není až tak podstatné. Podstatné je, že díky ní čtenáři všechny postavy ožívají před očima, žijí své životy, radují se, truchlí, umírají a to všechno jednoduše, lidsky a uvěřitelně.

A ano, na konci jsem bulela jako želva:-)

O vůni domova

Domov je místo, odkud tě nevyhodí...ani když vyrosteš. Tahle kniha autorky Dagmar Zezulové má tak silný a výmluvný název, že jsem si ji asi před půl rokem prostě musela koupit. Tím spíš, že se jedná o autobiografii a navíc o pěstounské péči. Pěstoun je totiž jedno z nejtěžších zaměstnání na světě, alespoň podle mého názoru. Pipláte se s dítětem, dáváte mu všechnu lásku, které jste schopni...a nakonec se ho třeba musíte vzdát. Nebo si připustit, že jeho rány na duši jsou tak veliké, že můžete jen látat a zašívat, ale nikdy to nebude úplně dobré. Dagmar Zezulová s manželem do toho ale šla i tak. Ke dvěma biologickým synům si pořídili ještě pěstounčata. A ne dvě, ne tři, ale rovnou čtyři. Každé z nich si neslo nějaké stigma, každé mělo nějaké problémy. 

Kniha se nečte úplně lehce - tedy ne kvůli stylu, ten je skvělý a autorka má opravdu dar vtáhnout čtenáře do děje. Spíš obsah, ten vám ob dvě strany drásá nervy. Popisuje totiž pěstounství jako na jedné straně něco báječného, možnost začlenit děti z dětských domovů do normální rodiny, ale na druhé straně naprosto nepřikrášleně ukazuje všechny starosti a strasti, které také čas od času přišly, hlavně, když byly děti v pubertě. Nadávky, útěky, snaha vzepřít se a odlišit, najít svoje místo ve světě.

Dagmar Zezulová se snaží upozornit lidi na to, že pěstounství není jen černé, že to sice není jednoduché a lidé, kteří se chtějí stát pěstouny, musí být asi připraveni na kdeco, ale také není třeba se nějak přehnaně bát. Říkám to samozřejmě hodně zjednodušeně, ale podstata je zřejmá - kdo to tak cítí, měl by do toho jít.

Nejsilnější moment celé knihy je asi okamžik, kdy (pozor, spoiler!!) otočíte na poslední stranu a tam jsou všechny děti, biologické i pěstounčata, vyfocené. Konečně si můžete přiřadit konkrétní příběhy ke konkrétním tvářím. Vladislav Zezula, manžel autorky napsal:

"Přál bych si, aby se tato kniha co nejdříve ohmatala. Aby se příběhy v ní zaznamenané staly inspirací: pro mnoho těch, kteří zatím váhají, pro mnoho těch, kteří zatím pochybují, aby díky ní co nejvíce dětí bez vlastní rodiny našlo někoho, kdo je bude mít rád pro to, jaké jsou."

Co víc napsat? Prostě si ji přečtěte. A protože domov máte, stejně jako já, určitě spjatý i s vůněmi, tady máte recept na muffiny s kandovaným pomerančem a kokosem, které mě u čtení napadly a prostě jsem je musela hned upéct.

Na 12 muffinů:

2 vejce
270 ml mléka
270 g samokypřicí mouky
1 balíček kandovaného pomeranče
125 g strouhaného kokosu
125g slunečnicového oleje
125 g hnědého cukru

Vyšlehejte vejce, mléko, cukr a olej, postupně zašlehávejte metlou i všechny pevné přísady. Těsto nepřešlehejte, jen ho jemně převracejte. Předehřejte si troubu na 180 stupňů, vystelte plech na muffiny papírovými košíčky a každý do 2/3 naplňte. Pečte, dokud při špejlovém testu nevyjde špejle suchá. Pocukrujte moučkovým cukrem.