Autorka v první knize seznámila svoje čtenáře se všemi důležitými postavami i prostředím Kábulu, svíraného vzrůstající nadvládou Tálibanu. Rozehrála příběh Sunny, která si v Kábulu otevřela kavárnu, ze které udělala takové kulturní a společenské útočiště, Háladžán, negramotné starší Afghánky, několik let tajně zamilované do krejčího Rašífa, Jasmíny, která v kavárničce našla jako ovdovělá svobodná matka útočiště, a mnoha dalších. Příběh ale skončil tak nějak neúplně a až s příliš mnoha otazníky, bylo znát, že Deborah Rodriguezová hledala svůj styl a linii celého vyprávění, že se snažila možná až příliš násilně zakomponovat do děje vše, co sama v Afghánistánu zažila. V druhé knize se ale našla, rozvinula další osudy postav naprosto věrohodně, a než se nadějete, učtete klidně padesát stran naráz.
Příběh je opět plný zejména neskutečně silných žen, které se perou se svými osudy a snaží se najít si tu svou cestičku ke štěstí. Ne vždy to jde hladce, často i přes osobní tragédie, kulturní odsudky či vlastní zraněnou duši. Zamilovala jsem si doslova všechny postavy a neměla jsem tendenci přeskakovat méně záživné kapitoly, protože tam jednoduše žádné méně záživné kapitoly nebyly. Občas jsem se sice trochu vztekala, když slibně rozjetou napínavou pasáž přetnula další kapitola naprosto odjinud, ale to je jen známka dobře napsané knihy - a já se musela nadechnout, zklidnit mysl a přepnout se na další část.
Autorka se nevyhýbá ani ožehavým tématům afghánské společnosti - ať už se jedná o práva žen, předem dohodnuté sňatky nebo terorismus. To, co mě na jejích popisech ale bavilo nejvíc je, že neodsuzuje - nestaví na jednu stranu blahobytný a dobrý Západ a na druhou utlačované a v bídě žijící Afghánce. Každá mince má prostě dvě strany a jsem opravdu vděčná, že se v žádné z problematických otázek autorka nepokoušela ňahňat.
Vzhledem k tomu, že je v knize mnohokrát zmíněná afghánská pohostinnost a kuchyně, zařadila autorka na konec také několik receptů - což byl pro mě jednoznačně bonus navíc:-) Pod každým receptem je i odkaz na zdroj, odkud bylo čerpáno - tak jsem třeba narazila na opravdu zajímavou stránku Afghan Culture Unveiled blogerky Humairy Ghilzai, která odkrývá světu nejen afghánskou kuchyni, ale celkově i nesmírně zajímavou kulturu. Můžete ji samozřejmě sledovat i na sociálních sítích, doporučuju zejména její Instagram.
Po dočtení Návratu do kavárničky v Kábulu jsem měla typickou knižní kocovinu, což mě přivedlo na myšlenku zjistit si, jestli autorka nenapsala ještě něco - a hurá, do češtiny sice její další knihy, vycházející z osobních zkušeností na humanitárních misích v Afghánistánu, přeložené nejsou, ale kdo čtete anglicky, neměl by to pro vás být problém. Takže já s dovolením ještě chvilku zůstanu v jedné kavárničce kdesi uprostřed Kábulu, kde se odehrávají ty nejdůležitější příběhy a voní čerstvě upečené sušenky.
Příběh je opět plný zejména neskutečně silných žen, které se perou se svými osudy a snaží se najít si tu svou cestičku ke štěstí. Ne vždy to jde hladce, často i přes osobní tragédie, kulturní odsudky či vlastní zraněnou duši. Zamilovala jsem si doslova všechny postavy a neměla jsem tendenci přeskakovat méně záživné kapitoly, protože tam jednoduše žádné méně záživné kapitoly nebyly. Občas jsem se sice trochu vztekala, když slibně rozjetou napínavou pasáž přetnula další kapitola naprosto odjinud, ale to je jen známka dobře napsané knihy - a já se musela nadechnout, zklidnit mysl a přepnout se na další část.
Autorka se nevyhýbá ani ožehavým tématům afghánské společnosti - ať už se jedná o práva žen, předem dohodnuté sňatky nebo terorismus. To, co mě na jejích popisech ale bavilo nejvíc je, že neodsuzuje - nestaví na jednu stranu blahobytný a dobrý Západ a na druhou utlačované a v bídě žijící Afghánce. Každá mince má prostě dvě strany a jsem opravdu vděčná, že se v žádné z problematických otázek autorka nepokoušela ňahňat.
Vzhledem k tomu, že je v knize mnohokrát zmíněná afghánská pohostinnost a kuchyně, zařadila autorka na konec také několik receptů - což byl pro mě jednoznačně bonus navíc:-) Pod každým receptem je i odkaz na zdroj, odkud bylo čerpáno - tak jsem třeba narazila na opravdu zajímavou stránku Afghan Culture Unveiled blogerky Humairy Ghilzai, která odkrývá světu nejen afghánskou kuchyni, ale celkově i nesmírně zajímavou kulturu. Můžete ji samozřejmě sledovat i na sociálních sítích, doporučuju zejména její Instagram.
Po dočtení Návratu do kavárničky v Kábulu jsem měla typickou knižní kocovinu, což mě přivedlo na myšlenku zjistit si, jestli autorka nenapsala ještě něco - a hurá, do češtiny sice její další knihy, vycházející z osobních zkušeností na humanitárních misích v Afghánistánu, přeložené nejsou, ale kdo čtete anglicky, neměl by to pro vás být problém. Takže já s dovolením ještě chvilku zůstanu v jedné kavárničce kdesi uprostřed Kábulu, kde se odehrávají ty nejdůležitější příběhy a voní čerstvě upečené sušenky.
Žádné komentáře:
Okomentovat