Zobrazují se příspěvky se štítkempestrá řada. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempestrá řada. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 12. února 2017

Knižní chuťovka: Desátého prosince

Popravdě moc nemusím povídkové soubory. Vždycky mě vnitřně štve, že se ztotožním s nějakou postavou, ponořím se do příběhu a najednou lup! konec, další povídka, další světy. Člověku zbudou úvahy na téma "Jak to bylo dál? Opustil ji? Umřela? A co to sousedovic kotě?"
Jenže povídkovou sbírku Desátého prosince od George Saunderse vydalo nakladatelství Plus v rámci své Pestré řady, a jak jste si už tady u mě na blogu mohli všimnout, pro Plus a Pestrou řadu mám slabost. Navíc jsem Desátého prosince objevila za směšnou sumu v antikvariátu, takže jsem se rozhodla to risknout a dát povídkám šanci. 



Jak to dopadlo? Knihu jsem začala číst v metru a o půl hodiny později pochopila, že to možná nebyl až tak skvělý nápad, to když mi mozek podvědomě začal vysílat signály, že něco není v pořádku. Začetla jsem se totiž tak hluboce, že jsem přejela Kobylisy a dojela až na Střížkov:-). A někde mezi Florencí a Střížkovem jsem zjistila, že Desátého prosince je naprostá pecka.

Ano, na Goodreads jsou reakce rozporuplné - od nadšení po otrávené výkřiky, co že to chtěl Saunders vlastně říct a proč to nemohl říct srozumitelněji. Chápu oba tábory. Do knihy jsem se sice zamilovala, ale hned první povídku jsem musela začínat třikrát, abych pochopila, o co tam vlastně jde. Nicméně Saundersův styl mě s každou stranou bavil víc a víc - ostatně, autor sám je nesmírně zajímavá osobnost a bylo by s podivem, kdyby se to neprojevilo v jeho knihách.

Chloe-Aftel-photo-smaller.jpg
Zdroj: www. georgesaundersbooks.com

George Saunders se narodil v Amarillu ve státě Texas. Po studiích odjel jako geofyzik na Sumatru, kde, jak sám vzpomíná, se musel na cestu vyzásobit dostatečným množstvím knih pro pobyt v džungli. Ze Sumatry odjíždí kvůli onemocnění z kontaminované vody - plaval v řece infikované opičím trusem. Rozhodl se, že nasbírá životní zkušenosti v různých zaměstnáních a tak pracoval jako vrátný, pomocník na jatkách nebo pokrývač. Nakonec absolvoval Syracuse MFA Programme, kde studoval vedle mnoha zajímavých amerických literárních osobností a nakonec začal na škole i přednášet. Uveřejňoval krátké povídky pro The New Yorker a cestovní zápisky pro GQ. Cestoval do Afriky s Billem Clintonem, do Nepálu za tzv. Buddha Boyem, nebo žil inkognito v Kalifornii ve stanovém městečku pro bezdomovce.

Není tedy s podivem, že ve svých povídkách umí přesvědčivě zabrousit do různých sociálních vrstev, v různých dobách a s různými názory. Nedělá mu problém zamyslet se nad tím, jaký dopad by na lidskou společnost mělo, kdyby nahradila city chemikáliemi, nad výtryskem emocí řádem svázaného chlapce nebo nad zkažeností společnosti, která používá dívky z rozvojových zemí jako ozdobu svých sídel. Saunders nastavuje pitoreskní a občas znepokojivé zrcadlo příliš rychlému a povrchnímu vnímání světa, činům bez myšlenek na důsledky. Přesto povídky nepůsobí moralisticky, autor totiž ani v nejmenším nenabízí východisko nebo rozhřešení a nechává čtenáře, aby se sám popral se svými pocity a svědomím.


Desátého prosince je skutečná chuťovka. Není to typ knihy, kterou byste přečetli na jeden zátah, jakkoli je nesmírně čtivá - psychicky je to totiž opravdu dost náročné čtení. Přiznám se, že jsem si musela v jednu chvíli dát pauzu a proložit četbu něčím oddychovějším, zanedlouho jsem se ale k povídkám ráda a nedočkavě vrátila.

Nesporným plusem českého vydání je čtivý a citlivý překlad Petra Eliáše, který pro mě ukázal, že umí, už v Psích hvězdách (a širší veřejnost ho určitě zaznamenala v nedávné době jako nástupce bratrů Medkových u Harryho Pottera). Lahůdková čeština, doslova.

Takže pokud jste, jako já, k povídkovým souborům mírně skeptičtí, dejte šanci alespoň Saundersovi. Nebudete myslím litovat:-).

George Saunders: Desátého prosince. Praha, Plus, 2016, 240 str.


středa 19. srpna 2015

Jaké je to, co nikdy nebylo?

Pro knihy z nakladatelství Plus mám slabost. Hlavně pro jejich Pestrou řadu. Do značné míry je to tím, že znám holky osobně, mám je ráda a vím, kolik úsilí vkládají do každé knihy, jak se piplají s obálkami, předsádkami a tím vším až k dokonalosti. 




Přesto jsem se k četbě knihy Joachima Meyerhoffa Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo, odhodlávala dost dlouho. Ani nevím proč, asi jsem čekala na tu správnou dobu, na to, až už nebudu pracovat v redakci ob dveře od holek, až budu mít větší odstup. A tak jsem si Meyerhoffa koupila k prvnímu úspěšně zvládnutému měsíci v Euromedii - trochu bláznivé, ale co:-) 

A pak jsem jen četla a četla a četla, dočetla, zaklapla a čučela do zdi. Co máte totiž říct nebo napsat o knížce, o které si myslíte, že má v sobě zhuštěný balíček všeho, co by měla správná knížka mít? Zasmála jsem se, zapřemýšlela, kousek obulela... podle mě jedna z nejlepších knih, které jsem zatím letos přečetla. 


"Ne, i můj vlastní otec byl blázen. Často mi kvůli němu bylo před přítelkyní trapně. Třeba když si s jedním pacientem hrál na Vilíka a včelku Máju a s bzučením pobíhal po parkovišti. Otce dlouhá léta vyzvedával ráno co ráno pacient, který svíral v rukou volant. Byl to otcův šofér. Otec za ním kráčel pěšky, spokojeně pohupoval lékařským kufříkem a chlapec držel metr před ním ve vzduchu volant, tu a tam zatočil doleva nebo doprava a rty vytvářel vlhké „brrrrrrrrum“."

Optikou Joachima, kluka, který žije převážně za zdmi psychiatrické léčebny, může život vypadat jako jedno velké, netradiční dobrodružství. O to větší, když tam nejste zavření, ale váš tatínek léčebnu vede. To se klidně můžete vozit na pacientovi, co s vámi utíká šílenou rychlostí a zvoní přitom na zvon. Nebo dostanete k narozeninám výkres s příčným řezem kočkou. A nebo objevíte cestou do školy mrtvolu, ležící v záhonku. Rodiče, dva starší bráchové a pes to se všemi svými zvyky a drobnými podivnůstkami jen dokreslují.

Jenže když vyrostete, zažijete osobní tragédii a vidíte najednou všechno tak nějak jinak, zjistíte, že ne vše, co jste v dětství považovali za legraci, legrace skutečně byla. I Joachima čeká střet s realitou, stárnutí úžasných rodičů, pomalé oprýskávání domova, pocit, že je mu městečko, ve kterém vyrostl, moc malé. Dovídá se rodinná tajemství, tajemství, která v dětství vnímal naprosto jinak, jako nevinné součásti každodenního života. A sám sebe se v duchu ptá, kdy to bude takové, jaké to mělo být a vlastně nikdy nebylo?

Joachim Meyerhoff: Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo, Plus, Praha, 2015, 336 stran