Jenže povídkovou sbírku Desátého prosince od George Saunderse vydalo nakladatelství Plus v rámci své Pestré řady, a jak jste si už tady u mě na blogu mohli všimnout, pro Plus a Pestrou řadu mám slabost. Navíc jsem Desátého prosince objevila za směšnou sumu v antikvariátu, takže jsem se rozhodla to risknout a dát povídkám šanci.
Jak to dopadlo? Knihu jsem začala číst v metru a o půl hodiny později pochopila, že to možná nebyl až tak skvělý nápad, to když mi mozek podvědomě začal vysílat signály, že něco není v pořádku. Začetla jsem se totiž tak hluboce, že jsem přejela Kobylisy a dojela až na Střížkov:-). A někde mezi Florencí a Střížkovem jsem zjistila, že Desátého prosince je naprostá pecka.
Ano, na Goodreads jsou reakce rozporuplné - od nadšení po otrávené výkřiky, co že to chtěl Saunders vlastně říct a proč to nemohl říct srozumitelněji. Chápu oba tábory. Do knihy jsem se sice zamilovala, ale hned první povídku jsem musela začínat třikrát, abych pochopila, o co tam vlastně jde. Nicméně Saundersův styl mě s každou stranou bavil víc a víc - ostatně, autor sám je nesmírně zajímavá osobnost a bylo by s podivem, kdyby se to neprojevilo v jeho knihách.
 |
| Zdroj: www. georgesaundersbooks.com |
George Saunders se narodil v Amarillu ve státě Texas. Po studiích odjel jako geofyzik na Sumatru, kde, jak sám vzpomíná, se musel na cestu vyzásobit dostatečným množstvím knih pro pobyt v džungli. Ze Sumatry odjíždí kvůli onemocnění z kontaminované vody - plaval v řece infikované opičím trusem. Rozhodl se, že nasbírá životní zkušenosti v různých zaměstnáních a tak pracoval jako vrátný, pomocník na jatkách nebo pokrývač. Nakonec absolvoval Syracuse MFA Programme, kde studoval vedle mnoha zajímavých amerických literárních osobností a nakonec začal na škole i přednášet. Uveřejňoval krátké povídky pro The New Yorker a cestovní zápisky pro GQ. Cestoval do Afriky s Billem Clintonem, do Nepálu za tzv. Buddha Boyem, nebo žil inkognito v Kalifornii ve stanovém městečku pro bezdomovce.
Není tedy s podivem, že ve svých povídkách umí přesvědčivě zabrousit do různých sociálních vrstev, v různých dobách a s různými názory. Nedělá mu problém zamyslet se nad tím, jaký dopad by na lidskou společnost mělo, kdyby nahradila city chemikáliemi, nad výtryskem emocí řádem svázaného chlapce nebo nad zkažeností společnosti, která používá dívky z rozvojových zemí jako ozdobu svých sídel. Saunders nastavuje pitoreskní a občas znepokojivé zrcadlo příliš rychlému a povrchnímu vnímání světa, činům bez myšlenek na důsledky. Přesto povídky nepůsobí moralisticky, autor totiž ani v nejmenším nenabízí východisko nebo rozhřešení a nechává čtenáře, aby se sám popral se svými pocity a svědomím.
Desátého prosince je skutečná chuťovka. Není to typ knihy, kterou byste přečetli na jeden zátah, jakkoli je nesmírně čtivá - psychicky je to totiž opravdu dost náročné čtení. Přiznám se, že jsem si musela v jednu chvíli dát pauzu a proložit četbu něčím oddychovějším, zanedlouho jsem se ale k povídkám ráda a nedočkavě vrátila.
Nesporným plusem českého vydání je čtivý a citlivý překlad Petra Eliáše, který pro mě ukázal, že umí, už v Psích hvězdách (a širší veřejnost ho určitě zaznamenala v nedávné době jako nástupce bratrů Medkových u Harryho Pottera). Lahůdková čeština, doslova.
Takže pokud jste, jako já, k povídkovým souborům mírně skeptičtí, dejte šanci alespoň Saundersovi. Nebudete myslím litovat:-).
George Saunders: Desátého prosince. Praha, Plus, 2016, 240 str.
