Podbrdské ženy aneb Touha po vlastním osudu

Začnu rovnou trochu zostra. V době, kdy se na všech možných literárních serverech a blozích skloňují uznávaná a oceňovaná jména spisovatelek, jakými jsou Alena Mornštajnová nebo Viktorie Hanišová (a dřív se takové pozornosti dostávalo například Kateřině Tučkové), které přicházejí se silnými příběhy, postavenými na nezdolných hlavních hrdinkách, nechápu, proč se stejné mediální a marketingové pozornosti nedočkala také Jana Poncarová se svými Podbrdskými ženami.

Podbrdské ženy se na úctyhodných 448 stranách zabývají osudy několika generací žen na pozadí prostředí brdského podhůří. Příběh se rozehrává pomalounku a polehounku, zpočátku zejména skrze postavu Mírka, chlapce, který se musí vypořádat s nelehkou rodinnou situací. Ta z něj později zformuje odolného a praktického mladého muže, který se ujímá rodinného hospodářství. Hlavní ženský prvek nastupuje v knize ve chvíli, kdy se Mírek rozhodne oženit se s Emílií, mladou a trochu naivní dcerou hospodského. Přestože sám celý život nesnáší chování svého dominantního a odtažitého otce, postupně vidíme jeho proměnu ze zamilovaného mladíka na stejně udřený a cynický odraz svého rodiče, což se nutně promítá také do vztahu s Emílií.

Emílie je první, resp. druhou z řady "podbrdských žen", které marně čekají ve svém životě na něco jiného než na dřinu a nekonečné povinnosti. Na pozadí války a nástupu komunismu se snaží najít si alespoň krátké okamžiky všednodenního štěstí. Jakékoli sny ale pokaždé zašlape do země nepochopení ze strany Mírka a jeho otce nebo nepříznivá doba. Emílie se tedy realizuje alespoň ve svých dětech, Mirkovi a Janě a dává jim ze sebe vše tak dlouho, jak je to jen možné, zatímco sama se zapomíná starat o své zdraví.

Janino dospívání je charakterizované především zoufalou touhou žít jinak, nemuset dřít na statku, jít trochu s dobou, která se kolem jejich chalupy řítí neúprosným tempem, postaveným na nadšeném budování socialistického zřízení. Podaří se jí vystudovat a najít si kancelářské místo sekretářky, její v podstatě introvertní knihomolská povaha jí však přináší nejeden problém v oblasti vztahů. Nakonec se provdá za zdánlivě trpělivého a hodného muže, ze kterého se však vyklube naprosto stejný typ jako dříve z Mírkova otce a Mírka. Jana se propadá do nekonečné rutiny práce a starosti o děti. Svou frustraci si vybíjí na živelné dceři Johance, která tak nikdy nezažije byť jen nepatrnou mateřskou lásku, zato spoustu křiku, ústrků a emočního chladu.

Kniha končí právě Johankou, která dospívá do opět jiné doby, doby plné svobody a nikdy nepoznaných možností. Podaří se jí odpoutat se od tíživého dědictví žen v jejím rodokmenu?

Jana Poncarová dokázala svým spisovatelským stylem udržet moji pozornost od prvního řádku až po tiráž, nepamatuju si ani na jedno jediné hluché místo, které by působilo rušivě a nutilo mě přeskočit na záživnější pasáž. Ne, že by se mi u čtení pokaždé dobře dýchalo. Na jednu stranu chcete číst dál a pořád vskrytu doufáte, že nastane nějaký úžasný obrat k lepšímu. Na druhé straně dobře víte, že už jen z podstaty příběhu se v "lepší příští" dá věřit jen velmi opatrně, pokud vůbec. Kolikrát jsem si při čtení zamáčkla slzy vzteku, nebo si musela jít uvařit na uklidnění čaj, jen abych rozdýchala dějový zvrat a především hroznou bezmoc. Bezmoc nad tím, že si mnoho žen po mnoho desítek let mohlo (a stále může) nechat o nějakém feminismu a rovnosti jen zdát. O to dojemnější jsou popisy sousedských výpomocí, kdy jedna žena neváhala podat pomocnou ruku té druhé, zajímat se o to, co se ve vedlejší chalupě děje.

Autorka ukázala obrovský potenciál, který mohl a měl být marketingově mnohem více využitý, to je můj názor. Podbrdské ženy totiž nepostrádají silný příběh, explicitní, přesto citlivě a vkusně vystavené scény válečného násilí, vnitřní pnutí hrdinek, dennodenní volbu mezi tím, co srdce chce a tím, co je reálné. Tedy vše, co tvoří v poslední době čtenářsky dobře přijímaný a oceňovaný koktejl.

Geniální přítelkyně

Neapol je jako laciná prostitutka - dokáže být ukřičená, vyzývavá, špinavá a obscénní, ale zároveň vás dokáže vtáhnout do své náruče způsobem, který byste nečekali a zanechá ve vás pocit něčeho neopakovatelného, a pokud poodhalíte všechna její jedinečná zákoutí, může se stát, že se proti své vůli zamilujete na celý život. Právě téhle ambivalentní atmosféry dokázala spisovatelka Elena Ferrante ve své tetralogii L´amica geniale skvěle využít a na pozadí chudinských neapolských čtvrtí rozehrát příběh komplikovaného a mnohdy nevyváženého přátelství.

Nechci tu popisovat děj samotný, protože recenzí na (nyní už v češtině kompletní) tetralogii najdete na internetu spoustu. Osobně jsem, jak mnozí vědí, se čtením prvního dílu dost otálela, ani ne tak proto, že bych měla pochyby o kvalitě knížky, ale na Instagramu se strhla doslova horečka, což mě pravidelně dokáže spolehlivě odradit. U stopadesáté fotky šálku kávy a Geniální přítelkyně jsem se rozhodla, že si počkám.

Spisovatelské umění Eleny Ferrante nemůžete nemilovat, respektive musíte určitě ocenit její schopnost plasticky vykreslit prostředí, které vám bude připadat vzdálené a zároveň tak domácké, že byste klidně mohli zaklepat na Cerullovic dveře a zajít na kus řeči. Ferrante vytvořila úplně obyčejný a přitom jedinečný svět, kde záleží na každém pohledu, kde není daleko od slov k činům, většinou ráně pěstí, kde v dětských myslích ožívá hrůzostrašná představa požírajícího přízraku dona Achilla, kde někteří dostanou šanci na lepší život a jiní zase ne. Kde láska znamená mnoho, ale rodina všechno. Jednomu lehce přijde na mysl Kmotr, italské prostředí a všechny ty drobné i velké vášně a odplaty k tomu tak nějak svádí.

Takže ano, i já podlehla Geniální přítelkyni a rovnou po dočtení jsem sáhla po Příběhu nového jména. Zároveň jsem se zase mírně zasekla, protože mezitím vyšel poslední, čtvrtý díl s názvem Příběh ztracené holčičky a znovu je ho plný Facebook i Instagram a... však víte (samozřejmě by stačilo nesledovat sociální sítě, ale...no ale co si budeme povídat). Nicméně to není jediný důvod, zároveň se bojím číst dál, protože tuším, že ne všichni mí oblíbenci se dočkají šťastného konce (ano, jsem trochu srab, když jde o možné osudové zvraty oblíbených literárních postav). Možná si dám zase chvilku pauzu a počkám na jaro a první pálící sluneční paprsky, které mi trochu tu Neapol připomenou. A v duchu se přenesu někam ke Castel dell´ Ovo, ke slaným mořským vlnám, které narážejí na kameny na břehu. A budu tam vyhlížet Elenu s Lilou.

Jak se připravovala Malá máma

Lenka Sadvarová je autorka ultravtipného komiksu Malá máma, u kterého je vlastně úplně jedno, jestli už rodič jste, nebo ne. Alespoň si tak trochu uděláte představu, co vás čeká - s nadsázkou, samozřejmě. Ačkoli...:-) Sledovala jsem Malou mámu na Facebooku už dlouho a letos se mi ozvala do mailu a zeptala se, jestli bychom neměli chuť její komiksy vydat knižně. A taková nabídka se prostě neodmítá. Slovy hlavního "hrdiny" komiksu, Lojzíčka - ne a ne a ne.

A teď je tady! Malá, milá, žlutá a puntíkatá kráska, na kterou se nemůžu vynadívat. Ke spolupráci s Lenkou se dá říct snad jen to, že byla skvělá, a to není snaha se rádoby zavděčit - prostě to tak bylo. Jak to nejlépe přiblížit? Asi takhle - poprosila jsem autorku, aby mi poslala krátký textík o sobě na zadní stranu obálky, a přišlo mi tohle:

Lenka Sadvarová - měří 165 centimetrů, má 5 dioptrií, 1 syna, 1 muže a 2 psy. Věnuje se ilustraci, počítačové grafice a stavění báboviček z písku.

Už chápete? Tohle byla pohodová práce:-). Obvykle na původní české práci pracuju s autory dlouhé měsíce, ale tady to šlo nějak samo, což bylo dané i tím, že Lenka měla spoustu komiksů už hotových, či v záloze. Stačilo jen udělat drobné korektury, shodnout se na obálce a než jsem se nadála, psala jsem na finální papírové paré ono magické slůvko "imprimatur". 

Je to pár dní, co přišla hotová kniha do redakce a grafička Gábina, která má celkovou úpravu na svědomí, se na mě hned mezi dveřmi vrhla, jestli už jsem "vidělaMaloumámuacojíříkámjetobožíviď". Jo, je boží. Úplně nejvíc:-).

Nehmotné čtení: Vegetariánka

Přiznám se, že hrozně nerada čtu knihy s davem - jakmile čte v určitou chvíli nějakou knihu každý, a Instagram se jimi jen zelená, červená, modrá...no prostě mě to odrazuje. Ani nevím proč, berte to jako takovou moji mírně znepokojivou libůstku:-). Nicméně v případě Vegetariánky jsem podlehla - že by za to mohla ta obálka? Tak či tak jsem se od začátku okamžitě ponořila do příběhu a vylezla z něj za tři dny intenzivního čtení, přemýšlení a vrtění hlavou. Chtěla jsem tenhle článek napsat hned po dočtení, ale zjistila jsem, že vlastně nevím, jestli se mi Vegetariánka líbila. To, co vím bezpečně je fakt, že je to rozhodně příběh, který člověka zasáhne. (Mimochodem proč Nehmotné čtení? Čtu teď docela dost knížek ve čtečce, takže je vlastně fyzicky nemám, jsou nehmotné - tak proto:-))

Když člověk jednoho dne přestane jíst zničehonic maso, nemusí na tom být až tak nic divného. Mohl k tomu dospět na základě dlouhodobého přesvědčení, mohlo mu přestat chutnat...když je ale za náhlým vegetariánstvím (a v knize spíš v podstatě veganstvím) krvavý sen, trochu divné to přecejen je. Jonghje svým rozhodnutím udělá prudérnímu, průměrnému manželovi ze života peklo, nenávratně poškodí vztahy s celou svou rodinou a přesto není vyznění knihy tak pesimistické, jak by jeden čekal. Sledujeme jen vývoj jedné ženy, která se skrz své rozhodnutí nejíst živočišné produkty snaží očistit, osvobodit a nalézt sebe samu ve společnosti, která osobitému rozvoji žen příliš nepřeje a spíš od nich očekává roli poslušných manželek a matek.

                               

Kniha mi stylem vyprávění trochu připomínala prózu Amélie Nothomb - styl je zvláštně odosobněný, jako přes plexisklo, k tématu se ale perfektně hodí a Vegetariánka tím získává něco, kvůli čemu nemůžete jednoduše přestat číst. V závěru mě, chtíc nechtíc, napadlo i srovnání s filmem Fontána, zní to možná trochu bizarně, ale pokud jste Fontánu viděli, na konci knihy nejspíš pochopíte, co mám na mysli (a i kdyby vám to přišlo divné dál, na ten film se prostě podívejte, je geniální!).

Problém knihy, kvůli kterému jsem nakonec dala na Goodreads tři hvězdičky (s oscilací ke třem a půl) je, že od poloviny jsem se mírně nudila a přišlo mi, že autorka tak úplně neví, jak skvěle načaté téma dotáhnout do konce. Konec mi přišel divně ustřižený, nehotový, jako by se Han Kang zalekla toho, kam by mohla dějová linka dojít.

Přesto nechci, aby celé hodnocení působilo negativně - Vegetariánku bych určitě doporučila jako literární osvěžení, závan stylu, se kterým se běžně moc nesetkáte. Rozhodně silná je linka touhy osvobodit se ze stereotypu a z předurčené role, dělat něco šokujícího a stát se tím, čím člověk opravdu chce - sám sebou. Po dočtení začnete asi přemýšlet o tom, jak velké máte štěstí, že děláte to, co děláte. Já to alespoň tak měla a Han Kang děkuju za to, že mi to skrz Vegetariánku připomněla.

Kang, Han. Vegetariánka. 
Praha, Odeon, 2017, 208 str.

Kouzlo zaprášených knih

Poslední dobou se na Instagramu a Youtube množí příspěvky o úlovcích z antikvariátů. Skvosty s krásnou grafickou úpravou za deset korun, ruská klasika za dvacet, srdce knihomola chce mít všechny a mozek zase přemýšlí, jestli nebude potřeba přikoupit novou knihovnu a kolik knih se vejde psovi do pelíšku. Jak správně řekla Nadi Ya - člověk by všechny ty knihy nejraději adoptoval.

Lovení v antikvariátech má prostě svoje kouzlo (všimněte si slova lovení, protože, co si budeme povídat, když někdo sáhne na knihu, kterou vidíte už od vchodu, a hodlá si ji odnést ke kase, přicházejí na řadu doslova pravěké pudy). Navíc od doby, co u mnoha antikvariátů existuje možnost e-shopů, trávím brouzdáním v knižních vodách ještě o trochu víc času (guilty pleasure jak vyšité).

Mezi moje nejoblíbenější online antikvariáty patří Antikvariát 11 - naprosto a dokonale nepřehledný obchod, kdy nikdy nevíte, jaký poklad na vás vykoukne na další stránce. Postupně jsem pochopila určité zákonitosti vyhledávání, stejně jako na co neklikat, pokud se nechcete ze strany 50 ocitnout zpátky na straně 1 bez možnosti rychlých prokliků zpět. Nicméně poměrně často na tenhle e-shop zabloudím, což mělo minule za následek nemalou objednávku klasiky.

A co jsem si pro sebe ukořistila? Největší radost mám asi z Turgeněvových Jarních vod z roku 1932, krásné červené vydání Melantrichovy knižnice. Navíc má v sobě věnování, VĚ-NO-VÁ-NÍ, což je pro mě něco jako dárek navíc, malý náhled do života někoho, o kom nic nevím a koho nikdy nepotkám - o to je to ale kouzelnější a knize to, podle mě, přidává hodnotu. Jinak k ruské literatuře obecně - spousta z vás ji asi zavnímala jen skrz povinnou literaturu, kdy jste se naučili seznam jmen a nicneříkajících děl. Ale zkuste si najít svého ruského oblíbence, dopřejte si na knihu čas (obecně nedoporučuju číst ruskou literaturu s velkými časovými pauzami, nebo naopak moc rychle) a vezměte si z příběhu "to vaše". Vykašlete se na to, jestli vám profesorka ve škole řekla, že je to moc staré, složité nebo nezáživné, objevujte si malé knižní vesmíry sami.

I.S. Turgeněv - První láska a jiné povídky. U Turgeněva ještě chvilku zůstanu. Jestli něčím opravdu proslul, jsou to povídky, proto jsem sáhla i po této sbírce. Navíc je to skvost z vydavatelství Mladá fronta z roku 1986 s nádhernými ilustracemi Milana Hůrky. Témata povídek jsou, jak název napovídá, o lásce a přátelství, a ručím vám za to, že ve vás nechají hluboké COSI.

Karel Čapek - Zahradníkův rok. Jedna z laskavých klasik, ať už se rádi ryjete v hlíně na zahradě, nebo chcete začít s Čapkem a trochu se bojíte, co z toho vzejde. Nemusíte hned prubnout Krakatit, navíc, Zahradníkův rok má v sobě kouzelné ilustrace Josefa Čapka.

Michail Bulgakov - Psí srdce. Bulgakova jsem si zamilovala díky Mistrovi a Markétce (doporučuju i audioverzi) a na Psí srdce jsem opravdu zvědavá. Je to poměrně útlá knížečka a víc vám o ní prozradí Nadi Ya. Já dala na její doporučení a těším se:-).

Ernest Hemingway - Povídky. Autora netřeba představovat, v povídkách se dotýká všech témat, která od něj můžete znát z románů - toreadoři, africká krajina, italská válečná fronta atd. Pokud byste nechtěli antikvariátní kousek, pořiďte si barevnou odeoní zreedovanou verzi.

F. M. Dostojevskij - Běsi. Předposlední Dostojevského román a rozbor generace, která nechce přijmout vzorce chování svých rodičů a hledá svou cestu na pomezí morálky a mysticismu. Popravdě, když jsem říkala taťkovi, že jsem si objednala tuhle knihu, upozornil mě na to, že to není zrovna lehká četba, takže jsem sama zvědavá, jak se do ní ponořím. Píšu to tady hlavně proto, abyste třeba Dostojevského nezatratili hned na začátku, kdybyste se rozhodli mě následovat a začít od evidentně ne zrovna toho správného konce.

Betty McDonaldová - Vejce a já + Co život dal a vzal. Betty McDonaldovou čtu už od dětství, kdy mi mamka kupovala Paní Láryfáry. Zpočátku jsem nechápala, proč bych ji měla číst (holt prcek, no), ale pak jsem si ty praštěné příběhy zamilovala. Vejce a já a Co život dal a vzal popisují život na slepičí farmě, kterou koupili s manželem Bobem, humorně líčí neskutečnou dřinu, nepřízně počasí, nemoci i pitoreskní sousedy. Co život dal a vzal na Vejce volně navazuje a autorka tu líčí svůj pobyt v plicním sanatoriu i třeba to, jaká cesta vedla k tomu, aby se stala známou spisovatelkou. Betty má nezaměnitelný smysl pro humor a já už se těším na re-reading obou, četla jsem je kdysi a jsem ráda, že si je připomenu.

A co vy, kupujete si knihy v antikvariátech, nebo musíte mít jen nové knihy? A čtete klasiku?

Update: Po upozornění na vulgární jednání majitele Antikvariátu 11 musím bohužel konstatovat, že zatímco ti, kteří objednávají přes internet, mají většinou skvělou zkušenost, ti, kteří s pánem jednali osobně, jsou na přesně opačné straně spektra. Osobně pana majitele neznám, po pročtení jeho reakcí na FB se ale asi příště budu dvakrát rozmýšlet, než znovu objednám, bohužel. Nicméně na bohatém výběru knih to nic nemění a na mé doposud pozitivní zkušenosti s rychlostí zaslání i stavem knih také ne.

Carol - milovat se všemi důsledky

Už nějakou dobu se mi nepovedlo přečíst knihu za pouhé dva dny. Já vím, není to tak dlouho, co jsem tu plamenně obhajovala pomalé čtení, ale když narazíte na knihu, od které se neodtrhnete ani když musíte, stojí zato nějaká ta osobní pravidla porušit. Carol autorky Patricie Highsmithové patří k dalším z mých antikvárních úlovků (poslední dobou se stala z antikvariátového lovení knih dost móda, článek bude už brzy) a je to opravdový skvost.

Když někoho milujete tak, že jste kvůli němu schopni zásadně překopat celý svůj život, je to pocit natolik intenzivní, že z vás přímo sálá. Pokud je ale ten někdo žena a vy jste také žena a zamilujete se do sebe v době, která LGBT vztahům nejen, že nepřeje, ale doslova je odsuzuje, pokud můžete prohrát i šanci vychovávat své dítě, jaká je potom ta nejlepší cesta? Může vůbec v takovém případě platit ono okřídlené "a žili (vlastně žily) šťastně až do smrti"?

Po dočtení Carol ve vás pravděpodobně zůstane ozvěna humoru, lásky, beznaděje, krásných šatů a snad i ucítíte závan žitné a koktejlů. Všechno začíná tak nevinně, v oddělení panenek jednoho obchodního domu a pokračuje v podkrovním bytě i honosném sídle, na zdánlivě bezstarostném výletě dvou hrdinek, Terezy a Carol, za poznáním té druhé a svých vlastních pocitů a tužeb. Celý děj pomalu a plíživě graduje, v určitých scénách se dá napětí krájet a to vše přesto, že celou knihu si autorka vystačila bez jakékoli detailněji popsané milostné scény.

Zároveň je s postupujícím dějem krásně vidět opačná proměna hlavních hrdinek - zatímco na začátku je Tereza nejistá, trochu ušlápnutá a nesebevědomá, na konci zjistí, co vlastně chce a radikálně změní celý svůj život, zatímco na první pohled okouzlující a protřelá Carol se tváří v tvář opravdovému citu, kterému nedokáže odolat, stává nejistou a tápající. Vedlejší linka knihy patří osudovým mužům obou hrdinek - Terezin Richard ji slepě zbožňuje, ačkoli ona mu dává najevo, že s ním být nechce a Carol svádí vnitřní i rozvodový boj se svým (ex)manželem. Oba muži dostali v knize mnohem menší prostor, i tak ale čtenář dokáže pochopit jejich pohled na věc jen na několika málo stranách.

Obálka knihy je filmová - podle literární předlohy byl v roce 2015 natočený stejnojmenný film, v hlavních rolích s Cate Blanchet a Rooney Mara (jojo, Lisbeth z Mužů, kteří nenávidí ženy). Ještě jsem ho neviděla, ale v nejbližší době se na něj chystám a jsem zvědavá, jestli mě nadchne tak, jako kniha.

Patricia Highsmithová: Carol
Praha, Leda, 2015, 296 stran

Knižní chuťovka: Desátého prosince

Popravdě moc nemusím povídkové soubory. Vždycky mě vnitřně štve, že se ztotožním s nějakou postavou, ponořím se do příběhu a najednou lup! konec, další povídka, další světy. Člověku zbudou úvahy na téma "Jak to bylo dál? Opustil ji? Umřela? A co to sousedovic kotě?"
Jenže povídkovou sbírku Desátého prosince od George Saunderse vydalo nakladatelství Plus v rámci své Pestré řady, a jak jste si už tady u mě na blogu mohli všimnout, pro Plus a Pestrou řadu mám slabost. Navíc jsem Desátého prosince objevila za směšnou sumu v antikvariátu, takže jsem se rozhodla to risknout a dát povídkám šanci. 

Jak to dopadlo? Knihu jsem začala číst v metru a o půl hodiny později pochopila, že to možná nebyl až tak skvělý nápad, to když mi mozek podvědomě začal vysílat signály, že něco není v pořádku. Začetla jsem se totiž tak hluboce, že jsem přejela Kobylisy a dojela až na Střížkov:-). A někde mezi Florencí a Střížkovem jsem zjistila, že Desátého prosince je naprostá pecka.

Ano, na Goodreads jsou reakce rozporuplné - od nadšení po otrávené výkřiky, co že to chtěl Saunders vlastně říct a proč to nemohl říct srozumitelněji. Chápu oba tábory. Do knihy jsem se sice zamilovala, ale hned první povídku jsem musela začínat třikrát, abych pochopila, o co tam vlastně jde. Nicméně Saundersův styl mě s každou stranou bavil víc a víc - ostatně, autor sám je nesmírně zajímavá osobnost a bylo by s podivem, kdyby se to neprojevilo v jeho knihách.

Zdroj: www. georgesaundersbooks.com

George Saunders se narodil v Amarillu ve státě Texas. Po studiích odjel jako geofyzik na Sumatru, kde, jak sám vzpomíná, se musel na cestu vyzásobit dostatečným množstvím knih pro pobyt v džungli. Ze Sumatry odjíždí kvůli onemocnění z kontaminované vody - plaval v řece infikované opičím trusem. Rozhodl se, že nasbírá životní zkušenosti v různých zaměstnáních a tak pracoval jako vrátný, pomocník na jatkách nebo pokrývač. Nakonec absolvoval Syracuse MFA Programme, kde studoval vedle mnoha zajímavých amerických literárních osobností a nakonec začal na škole i přednášet. Uveřejňoval krátké povídky pro The New Yorker a cestovní zápisky pro GQ. Cestoval do Afriky s Billem Clintonem, do Nepálu za tzv. Buddha Boyem, nebo žil inkognito v Kalifornii ve stanovém městečku pro bezdomovce.

Není tedy s podivem, že ve svých povídkách umí přesvědčivě zabrousit do různých sociálních vrstev, v různých dobách a s různými názory. Nedělá mu problém zamyslet se nad tím, jaký dopad by na lidskou společnost mělo, kdyby nahradila city chemikáliemi, nad výtryskem emocí řádem svázaného chlapce nebo nad zkažeností společnosti, která používá dívky z rozvojových zemí jako ozdobu svých sídel. Saunders nastavuje pitoreskní a občas znepokojivé zrcadlo příliš rychlému a povrchnímu vnímání světa, činům bez myšlenek na důsledky. Přesto povídky nepůsobí moralisticky, autor totiž ani v nejmenším nenabízí východisko nebo rozhřešení a nechává čtenáře, aby se sám popral se svými pocity a svědomím.

Desátého prosince je skutečná chuťovka. Není to typ knihy, kterou byste přečetli na jeden zátah, jakkoli je nesmírně čtivá - psychicky je to totiž opravdu dost náročné čtení. Přiznám se, že jsem si musela v jednu chvíli dát pauzu a proložit četbu něčím oddychovějším, zanedlouho jsem se ale k povídkám ráda a nedočkavě vrátila.

Nesporným plusem českého vydání je čtivý a citlivý překlad Petra Eliáše, který pro mě ukázal, že umí, už v Psích hvězdách (a širší veřejnost ho určitě zaznamenala v nedávné době jako nástupce bratrů Medkových u Harryho Pottera). Lahůdková čeština, doslova.

Takže pokud jste, jako já, k povídkovým souborům mírně skeptičtí, dejte šanci alespoň Saundersovi. Nebudete myslím litovat:-).

George Saunders: Desátého prosince. Praha, Plus, 2016, 240 str.