čtvrtek 28. září 2017

Podzimní (nejen knižní) rozjímání

Miluju podzim. Jakmile poleví vedra a listí na stromech začne nabírat zlatou, červenou, hnědou a oranžovou barvu, vím, že nejlepší období roku je tady (samozřejmě kromě Vánoc, rozumně. Na Vánoce nemá nic). V redakci finišujeme na podzim s přípravou všeho, co musí vyjít do poloviny listopadu, protože co nevyjde do poloviny listopadu, jako by nevyšlo vůbec. Zákony trhu, no... Zároveň se ale těšíme z toho, co se nám povedlo, vztekáme se nad tím, co se nám až tak nepovedlo, čančáme se na křty, abychom neměli žluté zuby a rozteklou řasenku, až nás budou fotit vedle VIP autora, a tak.

Podzim znamená přebrat svoje chlupatý ponožtičky, jedny si natáhnout, vyndat ze skříně teplou deku, uvařit konvici čaje (Whittard s růží, věřte mi a zkuste!!), pustit si potichu nějakou nerušivou hudbu a číst a číst a číst. A nebo na zahradě stříhat stromy, česat jablka, sklízet poslední úrodu pórku a paprik, zazimovávat záhonky a vymýšlet, co zasadit příští rok. A nebo uvařit plný hrnec dýňového kari a mít radost z vůně kokosového mléka a koření mixed spice. Teď se tomu prý říká hygge - všechny ty svíčky a pohoda a klid v duši. Každý to chce mít a fotit si svá pohodová zátiší. Já na štelování fotek s umělou pohodou rezignovala - buď to tam je, nebo není, tečka.

Osobně taky na podzim dost bilancuju. Někdo si to nechává až na Nový rok, ale jakmile se dny krátí a noci prodlužují, člověk prostě automaticky tak nějak víc přemýšlí o tom, kdo je, kam jde a co chce. A jestli by se měl v době, která je hrozně rychlá a progresivní a hipsta stydět za to, že jaksi nejde s hlavní vlnou. No, popravdě, stalo se a nestydím se. Asi nebudu nikdy pro nikoho vzor, ale nějak už to přežiju. Offline. Nebo alespoň zčásti offline, známe to. Zkusila jsem natočit Instastory a zjistila, že před kamerou vypadám jako panda a že mám jedno oko menší. Takže děkuju, stačilo, dál budu sledovat oblíbené bookvloggery a fandit jim, ale nepřipojím se. Nepřipojím se i z toho důvodu, že zpětně začínám zjišťovat, jak moc pro mě znamená soukromí. Jasně, žijeme v době masmédií, sociálních sítí, všichni jsme "napojení", ale tím spíš člověk časem dojde do fáze, že je mu jedno, jestli někdo viděl jeho oběd, nebo ne. Já chci každé ráno po probuzení koukat na mlžný opar v lese, pít u toho hrnek teplého kafe, pozorovat nesmělé paprsky slunce, deroucí se skrz tu mlhu, a nechci to s nikým sdílet. Jasně, sdílela jsem hodně, sdílím dost pořád. Ale často se přistihnu, že už mi to nic moc nedává a jsem rozhodnutá těmi sdílenými okamžiky šetřit.

O to radši se vracím k psanému blogu - psaní totiž začíná být trochu retro a já si přijdu, hlavně na podzim, při tom bilancování, tak nějak celá retro. A mám z toho opravdu dobrý pocit :-).

A když už jsme u toho retra - mrkněte na novinku z nakladatelství Universum (resp. Euromedia, label Universum) - Utajená láska prezidenta Masaryka. Je o Oldře Sedlmayerové, na kterou se v podstatě zapomnělo, ale která byla "intimní přítelkyní" prezidenta Masaryka - ve všech odstínech toho, co slovo "intimní" nabízí. Není to žádný bulvár, ale moc pěkně napsaná dobová sonda, autor Petr Zídek strávil zkoumáním Oldřina života několik let, objížděl archivy atd. a na knize je to vidět.


1 komentář:

  1. Při četbě o práci na zahradě jsem se tiše usmíval. :-) :-)

    OdpovědětVymazat