Nechci tu popisovat děj samotný, protože recenzí na (nyní už v češtině kompletní) tetralogii najdete na internetu spoustu. Osobně jsem, jak mnozí vědí, se čtením prvního dílu dost otálela, ani ne tak proto, že bych měla pochyby o kvalitě knížky, ale na Instagramu se strhla doslova horečka, což mě pravidelně dokáže spolehlivě odradit. U stopadesáté fotky šálku kávy a Geniální přítelkyně jsem se rozhodla, že si počkám.
Spisovatelské umění Eleny Ferrante nemůžete nemilovat, respektive musíte určitě ocenit její schopnost plasticky vykreslit prostředí, které vám bude připadat vzdálené a zároveň tak domácké, že byste klidně mohli zaklepat na Cerullovic dveře a zajít na kus řeči. Ferrante vytvořila úplně obyčejný a přitom jedinečný svět, kde záleží na každém pohledu, kde není daleko od slov k činům, většinou ráně pěstí, kde v dětských myslích ožívá hrůzostrašná představa požírajícího přízraku dona Achilla, kde někteří dostanou šanci na lepší život a jiní zase ne. Kde láska znamená mnoho, ale rodina všechno. Jednomu lehce přijde na mysl Kmotr, italské prostředí a všechny ty drobné i velké vášně a odplaty k tomu tak nějak svádí.
Takže ano, i já podlehla Geniální přítelkyni a rovnou po dočtení jsem sáhla po Příběhu nového jména. Zároveň jsem se zase mírně zasekla, protože mezitím vyšel poslední, čtvrtý díl s názvem Příběh ztracené holčičky a znovu je ho plný Facebook i Instagram a... však víte (samozřejmě by stačilo nesledovat sociální sítě, ale...no ale co si budeme povídat). Nicméně to není jediný důvod, zároveň se bojím číst dál, protože tuším, že ne všichni mí oblíbenci se dočkají šťastného konce (ano, jsem trochu srab, když jde o možné osudové zvraty oblíbených literárních postav). Možná si dám zase chvilku pauzu a počkám na jaro a první pálící sluneční paprsky, které mi trochu tu Neapol připomenou. A v duchu se přenesu někam ke Castel dell´ Ovo, ke slaným mořským vlnám, které narážejí na kameny na břehu. A budu tam vyhlížet Elenu s Lilou.
