neděle 16. června 2019

Podbrdské ženy aneb Touha po vlastním osudu

Začnu rovnou trochu zostra. V době, kdy se na všech možných literárních serverech a blozích skloňují uznávaná a oceňovaná jména spisovatelek, jakými jsou Alena Mornštajnová nebo Viktorie Hanišová (a dřív se takové pozornosti dostávalo například Kateřině Tučkové), které přicházejí se silnými příběhy, postavenými na nezdolných hlavních hrdinkách, nechápu, proč se stejné mediální a marketingové pozornosti nedočkala také Jana Poncarová se svými Podbrdskými ženami.

Podbrdské ženy - Jana Poncarová


Podbrdské ženy se na úctyhodných 448 stranách zabývají osudy několika generací žen na pozadí prostředí brdského podhůří. Příběh se rozehrává pomalounku a polehounku, zpočátku zejména skrze postavu Mírka, chlapce, který se musí vypořádat s nelehkou rodinnou situací. Ta z něj později zformuje odolného a praktického mladého muže, který se ujímá rodinného hospodářství. Hlavní ženský prvek nastupuje v knize ve chvíli, kdy se Mírek rozhodne oženit se s Emílií, mladou a trochu naivní dcerou hospodského. Přestože sám celý život nesnáší chování svého dominantního a odtažitého otce, postupně vidíme jeho proměnu ze zamilovaného mladíka na stejně udřený a cynický odraz svého rodiče, což se nutně promítá také do vztahu s Emílií.

Emílie je první, resp. druhou z řady "podbrdských žen", které marně čekají ve svém životě na něco jiného než na dřinu a nekonečné povinnosti. Na pozadí války a nástupu komunismu se snaží najít si alespoň krátké okamžiky všednodenního štěstí. Jakékoli sny ale pokaždé zašlape do země nepochopení ze strany Mírka a jeho otce nebo nepříznivá doba. Emílie se tedy realizuje alespoň ve svých dětech, Mirkovi a Janě a dává jim ze sebe vše tak dlouho, jak je to jen možné, zatímco sama se zapomíná starat o své zdraví.

Janino dospívání je charakterizované především zoufalou touhou žít jinak, nemuset dřít na statku, jít trochu s dobou, která se kolem jejich chalupy řítí neúprosným tempem, postaveným na nadšeném budování socialistického zřízení. Podaří se jí vystudovat a najít si kancelářské místo sekretářky, její v podstatě introvertní knihomolská povaha jí však přináší nejeden problém v oblasti vztahů. Nakonec se provdá za zdánlivě trpělivého a hodného muže, ze kterého se však vyklube naprosto stejný typ jako dříve z Mírkova otce a Mírka. Jana se propadá do nekonečné rutiny práce a starosti o děti. Svou frustraci si vybíjí na živelné dceři Johance, která tak nikdy nezažije byť jen nepatrnou mateřskou lásku, zato spoustu křiku, ústrků a emočního chladu.

Kniha končí právě Johankou, která dospívá do opět jiné doby, doby plné svobody a nikdy nepoznaných možností. Podaří se jí odpoutat se od tíživého dědictví žen v jejím rodokmenu?

Jana Poncarová dokázala svým spisovatelským stylem udržet moji pozornost od prvního řádku až po tiráž, nepamatuju si ani na jedno jediné hluché místo, které by působilo rušivě a nutilo mě přeskočit na záživnější pasáž. Ne, že by se mi u čtení pokaždé dobře dýchalo. Na jednu stranu chcete číst dál a pořád vskrytu doufáte, že nastane nějaký úžasný obrat k lepšímu. Na druhé straně dobře víte, že už jen z podstaty příběhu se v "lepší příští" dá věřit jen velmi opatrně, pokud vůbec. Kolikrát jsem si při čtení zamáčkla slzy vzteku, nebo si musela jít uvařit na uklidnění čaj, jen abych rozdýchala dějový zvrat a především hroznou bezmoc. Bezmoc nad tím, že si mnoho žen po mnoho desítek let mohlo (a stále může) nechat o nějakém feminismu a rovnosti jen zdát. O to dojemnější jsou popisy sousedských výpomocí, kdy jedna žena neváhala podat pomocnou ruku té druhé, zajímat se o to, co se ve vedlejší chalupě děje.

Autorka ukázala obrovský potenciál, který mohl a měl být marketingově mnohem více využitý, to je můj názor. Podbrdské ženy totiž nepostrádají silný příběh, explicitní, přesto citlivě a vkusně vystavené scény válečného násilí, vnitřní pnutí hrdinek, dennodenní volbu mezi tím, co srdce chce a tím, co je reálné. Tedy vše, co tvoří v poslední době čtenářsky dobře přijímaný a oceňovaný koktejl.