čtvrtek 26. listopadu 2015

Redaktor si v práci jen čte I.

Dneska bych vám chtěla přiblížit, jak my redaktoři vlastně pracujeme, protože, co si budeme povídat, jste na to zvědaví a tajně uvažujete, že jednoho či dva redaktory picnete a nastoupíte místo nich.:-)


zdroj: www.smartbitchestrashybooks.com


Liší se to samozřejmě nakladatelství od nakladatelství, každé má své libůstky a zákonistosti, ale vzhledem k tomu, že momentálně okupuji židli v Euromedii, buďme konkrétní. Ráno vlezu do redakce, kde už sedí pilná kolegyně, které časné vstávání nedělá problémy. Mně problémy dělá, razím heslo, že ranní ptáče daleko nedoskáče a dřív chcípne, takže docházím na osmou, někdy na čtvrt na devět. Navyklým pohybem zapnu počítač a hrábnu po hrnku, abych si v kuchyňce nalila kafe. V téhle fázi nemá cenu na mě vůbec mluvit, nerozeznám kolegu od stojanu na deštník.

Jakmile se mi do těla dostane minimálně čtvrt litru kafe, začínám procházet maily. Ona obecně zakořeněná představa, že redaktor prostě jen čte, rediguje a korektoří, není tak úplně pravdivá. Redaktor je taky diplomat, manažer, markeťák a kouzelník v jednom, který má s externími i interními spolupracovníky velmi úzké vztahy a často jemně balancuje na hraně lidskosti a šílenství, hlavně, když něco neklape a on vidí deadline. To, že jde do tuhého, poznáte v naší redakci tak, že rapidně stoupá míra cynismu a jeden záchvat smíchu střídá druhý (dobře, hlavně v mém případě:-)). Nicméně díky vesmírné shodě náhod a zejména díky mým šikovným kolegům, kteří mě nenechají na holičkách, se vždycky zatím všechno povedlo. A garantuju vám, že se nic na světě nevyrovná tomu, kdy se slavnostním pocitem poprvé otevíráte knihu, nad kterou jste strávili nejednu pernou chvilku, přivoníte k papíru, přečtete si svoje jméno v tiráži a svět je na chvíli maršmelounově růžový:-)

Pak přichází chvilka frenetického skákání po redakci s cílem najít to nejlepší světlo na focení a cvaknout nějakou tu "instagramovku", aby se novinka co nejdřív rozšířila mezi budoucí čtenáře. Nejdůležitější jsou totiž právě oni - co na tom, že jste titul plamenně obhajovali na ediční radě, co na tom, že jste si mohli tužku ušoupat a kolegu z výrobního oddělení uhonit - nakonec vždycky záleží na vkusu a náladě čtenáře. A je to dobře, nutí nás to totiž neúnavně hledat to nejlepší a těšit se, jak v knihkupectví narazíte na "tu svou" knížku, hrdě si ji odnesete domů, pořádně ji ohmatáte a prožijete s ní krásné chvíle.

Nebudu vás nijak lakovat - práce ve velkém nakladatelství je hodně náročná, jste zodpovědní za desítky titulů a musíte ohlídat nepřeberně věcí. Jsou chvíle, kdy se vrátím domů a představa, že bych ještě otevřela knihu a něco si přečetla, je naprosto nemyslitelná. Nějak se ale odreagovat člověk musí, proto se s kolegyněmi podporujeme v háčkování, sportování, vaření a dalších bohulibých činnostech, u kterých si mozek odpočine, resp. má šanci se soustředit na něco jiného, než na odrážky a záhlaví.
Ale neměnila bych - a jsem si jistá, že nikdo z mých kolegů také ne. Pro knihomola je totiž redaktořina prací těžce návykovou - a knihomolové jsme všichni:-)


pondělí 28. září 2015

Svatý Václav, pocukrovaná zástěra a vůně kardamomu

Dnešní Den české státnosti si je potřeba náležitě užít. Třeba s rychlou višňovo-jogurtovou buchtou, nějakou pěknou knížkou a hrnkem kardamomové kávy.



Na formu 22 cm budeš potřebovat:

1/2 pytlíku mražených višní (ale samozřejmě můžete použít jakékoli oblíbené ovoce)
1/2 pytlíku samokypřicí mouky
1 ČL vanilkové pasty, případně semínka z 1 lusku
3 PL tučného bílého jogurtu
hrnek mléka
hrnek oleje
1 vejce
špetku soli
1 hrnek hnědého cukru
trochu tuku a polohrubé mouky na vymazání a vysypání plechu

Předehřejte si troubu na 200 °C.
V míse smíchejte mouku, cukr, jogurt, vejce, olej a mléko. Přidejte i vanilkovou pastu a stěrkou vše důkladně promíchejte, ať nikde nezbyde ani jeden suchý drobek. Přisypte višně a vše promíchejte. Vymažte a vysypte formu, nalijte těsto a pečte. Použijte špejlový test, abyste zjistili, jestli je buchta hotová - na špejli nesmí být po vytažení vlhké těsto. Hotový moučník pocukrujte moučkovým cukrem.

neděle 13. září 2015

Esej o tragédii

Tim, Duncan, Vanessa - tahle jména mi budou v hlavě rezonovat asi ještě dlouho. Po delší době jsem zase našla knihu, která mi dokonale sedla, k momentálnímu rozpoložení, k začínajícímu podzimu, prostě celkově. A nebýt toho, že jsem si nedávno pořídila kartičku do Městské knihovny, nejspíš bych na ni hned tak nenarazila.



Jo, asi jsem ostuda, že si pořizuju svoji první kartičku do Městské teprve na prahu třicítky, ale nikdy jsem v podstatě neměla potřebu do knihovny chodit - naši mají obří knihovnu, něco půjčili kamarádi a zbytek jsem si chodila dočasně uzmout do jiných redakcí (tohle je na redaktořině jedna z přidaných hodnot:-)) No nicméně stalo se a já se rozhodla rovnou si něco odnést domů a zbavit kartičku "panenství":-). Pár knih jsem měl vytipovaných, ale Esej o tragédii spisovatelky Elizabeth Labanové na mě čekala v polici "DOPORUČUJEME". Na první pohled možná běžná YA, ale ze zkušenosti - Host by něco úplně obyčejného nevydal, nadto krásná obálka, takže bylo rozhodnuto.
Jennifer Weinerová , autorka bestsellerů NY Times o Eseji napsala, že je to:

"Okouzlující a nádherně napsaný příběh první lásky a zlomeného srdce." 

Já dodávám, že je to příběh o tom, jak jedna jediná událost znamená přechod od bezstarostného mládí k uvědomělé dospělosti.

Pro prostředí internátních škol mám odjakživa slabost. Nejdřív jsem jako malá hltala Holky z internátu, pak se přese mě, stejně jako přes ostatní, přelila vlna Bradavic. Internát má prostě svoje kouzlo, tedy alespoň na papíře:-) Tři hlavní hrdinové by se tak nějak dokonce i dali přirovnat k Harrymu, Hermioně a Ronovi. Na čáry, kouzla a máslový ležák ale rychle zapomeňte (přestože autorka opravdu skvěle popisuje různé dny v jídelně Irvingovy školy - třeba koblihový den). Celým příběhem se jako had vine tzv. esej o tragédii, obávaná práce velmi důkladného a přísného (ale i spravedlivého a sympatického) profesora Simona. Studenti mají za úkol rozebrat žánr tragédie, nejlépe na literárním díle, přičemž jim profesor Simon klade různě záludné otázky, na které musí při psaní odpovědět.

Tenhle motiv se mi hrozně líbil, profesor absolutně zažraný do svého předmětu, který ale ve volném čase experimentuje s pečením a nosí hlavnímu hrdinovi Duncanovi koblihy a muffiny na ochutnávku. I on sám si ale postupně klade otázku, zda toho na studenty v jejich věku nenaložil příliš, když je nutí zamýšlet se nad něčím, jako je tragédie. Duncan by však minimálně o jedné tragédii mohl napsat celý román. Stala se o rok dříve a... a ochudila bych vás o hodně, kdybych tu házela spoilery. Vezměte si prostě deku na zachumlání, hrnek čaj nebo kakaa a začtěte se. Esej o tragédii za to určitě stojí.


čtvrtek 20. srpna 2015

Za dveřmi je Korektor!

Máloco potěší okoralé srdce někoho, kdo pracuje s texty, jako sarkastický, černým humorem přetékající komiks. 


Korektora většina z nás sleduje na Facebooku, ale mít jeho ostrohlášky pěkně po kupě bez rolování rozhodně není k zahození. S polovinou těch kruťáckých prohlášení se můžu plně ztotožnit, druhou jsem zatím ještě nezažila, ale to přijde:-)) Co je ale hlavní, zaručeně se pobavíte, uspokojíte svoje rýpalské JÁ pěkně v soukromí (protože popravdě řečeno, chyby děláme všichni) a v duchu zadoufáte, že se žádný titul, co jste měli na starosti, nedostane do hledáčku JEMU...


Vilém Koubek et Jana Kiliánová: Korektor. Komiks o chybách a o životě. Plus, Praha, 2014, 112 str.

středa 19. srpna 2015

Jaké je to, co nikdy nebylo?

Pro knihy z nakladatelství Plus mám slabost. Hlavně pro jejich Pestrou řadu. Do značné míry je to tím, že znám holky osobně, mám je ráda a vím, kolik úsilí vkládají do každé knihy, jak se piplají s obálkami, předsádkami a tím vším až k dokonalosti. 




Přesto jsem se k četbě knihy Joachima Meyerhoffa Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo, odhodlávala dost dlouho. Ani nevím proč, asi jsem čekala na tu správnou dobu, na to, až už nebudu pracovat v redakci ob dveře od holek, až budu mít větší odstup. A tak jsem si Meyerhoffa koupila k prvnímu úspěšně zvládnutému měsíci v Euromedii - trochu bláznivé, ale co:-) 

A pak jsem jen četla a četla a četla, dočetla, zaklapla a čučela do zdi. Co máte totiž říct nebo napsat o knížce, o které si myslíte, že má v sobě zhuštěný balíček všeho, co by měla správná knížka mít? Zasmála jsem se, zapřemýšlela, kousek obulela... podle mě jedna z nejlepších knih, které jsem zatím letos přečetla. 


"Ne, i můj vlastní otec byl blázen. Často mi kvůli němu bylo před přítelkyní trapně. Třeba když si s jedním pacientem hrál na Vilíka a včelku Máju a s bzučením pobíhal po parkovišti. Otce dlouhá léta vyzvedával ráno co ráno pacient, který svíral v rukou volant. Byl to otcův šofér. Otec za ním kráčel pěšky, spokojeně pohupoval lékařským kufříkem a chlapec držel metr před ním ve vzduchu volant, tu a tam zatočil doleva nebo doprava a rty vytvářel vlhké „brrrrrrrrum“."

Optikou Joachima, kluka, který žije převážně za zdmi psychiatrické léčebny, může život vypadat jako jedno velké, netradiční dobrodružství. O to větší, když tam nejste zavření, ale váš tatínek léčebnu vede. To se klidně můžete vozit na pacientovi, co s vámi utíká šílenou rychlostí a zvoní přitom na zvon. Nebo dostanete k narozeninám výkres s příčným řezem kočkou. A nebo objevíte cestou do školy mrtvolu, ležící v záhonku. Rodiče, dva starší bráchové a pes to se všemi svými zvyky a drobnými podivnůstkami jen dokreslují.

Jenže když vyrostete, zažijete osobní tragédii a vidíte najednou všechno tak nějak jinak, zjistíte, že ne vše, co jste v dětství považovali za legraci, legrace skutečně byla. I Joachima čeká střet s realitou, stárnutí úžasných rodičů, pomalé oprýskávání domova, pocit, že je mu městečko, ve kterém vyrostl, moc malé. Dovídá se rodinná tajemství, tajemství, která v dětství vnímal naprosto jinak, jako nevinné součásti každodenního života. A sám sebe se v duchu ptá, kdy to bude takové, jaké to mělo být a vlastně nikdy nebylo?

Joachim Meyerhoff: Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo, Plus, Praha, 2015, 336 stran