Malý japonský krámek

Nedávno jsem zavítala do knihovny kvůli prodloužení průkazky, pevně odhodlaná si tentokrát nic nepůjčovat - doma mi přece leží spousta knižních restů...ehm, no, řekla bych k tomu snad jen to, že když jsem se o půl hodinky později vracela na autobus, byla jsem o tři knihy těžší.

A jednou z oněch knih byl právě poměrně zvláštní romanco-duchovno-těžkoříctjaký počin Malý japonský krámek od Isabelle Artusové. Tato původem kanadská autorka pracovala například pro Marie-Claire či ELLE a v současné době se stará o vydavatelské aktivity v rámci Guerlin. Bylo pro mě tedy poměrně zajímavé zjistit, jak pojala příběh, kde si evidentně musela nastudovat nemálo o japonské kultuře.

Kde začít? Pokud milujete Japonsko, gejši, samuraje, kodex cti a všechno, co představíte pod pojmem tradiční japonská kultura, budete nadšení. A možná rovnou poběžíte koupit si bonsaj. Zároveň se ale připravte na knihu, která vypadá na první pohled útle, je to však 235 poctivých a hutných stran, kde každé otočení na tu další je podobné pocitu, kdy se snažíte vylézt na horu Fudži v silném protivětru. Psychicky i fyzicky vás to dokonale vyčerpá. Zjistíte, že stát se gejšou je pěkná fuška - hlavně, když jste, jako Pam, rodilá Pařížanka, a do Japonky máte asi tak daleko, jako ryba fugu do žraloka. A s Thadem, který náhodou zavítá do Pamelina krámku s bonsaji zas objevíte, že sledovat v dětství Davida Carradinea nestačí k tomu, aby z vás byl neohrožený osamělý bojovník, potulný samuraj, či prostě kdokoli, kdo se ohání kung-fu a katanou ve jménu zákona. A už vůbec, když jste Bretonec jako vyšitý. Přesto je snaha obou hlavních postav žít svoje sny tváří v tvář realitě všedních dní dojemná i zábavná.

Tedy, ta dojemnost a zábavnost platí do první třetiny knihy.

Paradoxně nastává zvrat v čtivosti a rychlosti děje ve chvíli, kdy se s hrdiny přesuneme z Paříže do Japonska, kam se vydává Pam Thada hledat poté, co od ní jednoho rána téměř bez vysvětlení odejde. Jak jsem psala o té úmornosti a psychické i fyzické vyčerpanosti, tak ty se dostaví právě v tuhle chvíli. Jako by autorka nevěděla, co si počít s celým tím "japonským dobrodružstvím" a nechává Thada planě plácat a meditovat v odlehlých částech země, zatímco Pam zjišťuje, že její představy o Zemi vycházejícího slunce byly poměrně zkreslené a značně romantické. Vzhledem k tomu, že je celá kniha členěná do dvou- až třístránkových kapitol, je už samo o sobě celkem obtížné neustále přeskakovat mezi jednotlivými postavami, natož když děj začíná pokulhávat.

Konec nepřináší nic, co by čtenář neodhadl sám, a vlastně bych asi autorce křivdila, kdybych čekala, že to bude jinak. Malý japonský krámek má jiné ambice, než přinést Zvrat roku. Ostatně i Argo samotné přirovnává na svých stránkách knihu k Pretty Woman. Příjemně člověka po vzoru zenové zahrady naladí, škoda, že jak kniha postupuje, byl by pro údržbu zahrady potřeba rýč, a ne hrabičky.

Graficky je ale kniha kouzelná a všechna čest sazeči, jak si s ní pohrál, naprosto v japonském duchu. Samotné je mi líto, že jsem Krámku nakonec nemohla dát na Goodreads vyšší hodnocení, než dvě hvězdičky. Zkusila jsem se několikrát vrátit k problémovým částem, abych nepsala unáhlené soudy, ale nikdy to nebylo lepší, takže nechám tak. Ale určitě mi dejte vědět, jak se Malý japonský krámek líbil vám!!

Proč jsem ráda redaktorkou

Tenhle článek vznikl tak nějak spontánně, v souvislosti s tím, že jsme v nakladatelství dokončili vánoční tituly, podzimní (vlastně letně-podzimní) stres opadl a teď už zbývá "jen" naplánovat, co se bude vydávat v roce 2018, abyste se měli na co těšit. 

Konečně jsem si po půlroce pročistila e-mailovou korespondenci, dovyřídila resty, uklidila si stůl od všech papírků od čokolády a umyla všechny hrnky od zbytků téměř oživlého kafe. Chodím na křty, potkávám se s kolegy, které jsem viděla naposledy... no, než vypukla předvánoční sezóna. A do toho všeho mě chytla rozjímavá nálada - což samozřejmě vůbec, ale vůbec nesouvisí s tím, že mi tu právě v rámci hygge chvilky plápolá svíčka v lucerně a mám v oblíbeném hrnku oblíbený čaj (stále Whittard English Rose s domácím medem).:-)

Já jsem prostě hrozně ráda redaktorka. Původně jsem sice měla být něco úplně jiného, ale když jste z překladatelské rodiny a knihovna vašich rodičů zabírá půl bytu, dříve či později si asi nutně začnete klást otázku, jestli by "něco s knihami" nebylo to pravé. A pak přijde chvíle, kdy vlastně vůbec nevíte, co máte sami se sebou dělat, a do toho zasáhne náhoda, nebo osud, chcete-li, potkáte ty správné lidi, ti vás doporučí dalším správným lidem, no a než se nadějete, ptáte se zkušenější kolegyně, co že to znamená dát text do sazby. A zjišťujete, že existují nějaké deadliny, které budete muset dodržovat, nějaké ediční plány, které je třeba naplnit, a nějaké porady, kterých je třeba se účastnit, nedejbože na nich i něčím přispět. Začnou vám chodit maily od lidí, které jste vídali maximálně ve zprávách v kulturní rubrice, pochopíte, co v redaktorském světě znamenají výrazy "sirotek" a "vdova", že "zatáhnout řádek" není totéž, co zatáhnout závěsy a naučíte se ladně vykružovat korektorské znaménko deleatur.

Pořád ale platí hlavně to, že tahle práce by nebyla tím, čím pro mě je, kdybych narazila na nepříjemné lidi, zejména tedy kolegy, jak interní, tak externí. Pomalu se vzájemně oťukáváte, až dojdete po určité době do fáze, kdy se z nesmělého "Dobrý den" stane o něco hlasitější "Ahoj", následované hlasitým "Nazdáár". Ledy jsou prolomeny a vy zjišťujete, že jste tak nějak den ode dne víc a víc "v tom", v hovorech nad bublajícím kávovarem, v nadávání nad tím "kdototakhroznězmršil", v zasněných debatách o nádherných post-it lepíkách s kočičkama, tučňáčkama atd., v nejrůznějších cynicko-ironických debatách, které končí výbuchy smíchu, v nadšeném očekávání toho, kdo vyhraje Literární cenu XY,  ve zkoumání toho, jak se správně píše quinoa, ve čtení obálek, v nočních korekturách a nočních chatech na Facebooku o korekturách, prostě v tom všem.

Takže ano - doma mám knihy naprosto všude, při korekturách mám v drdolu zapíchnuté tužky a speciální notýsek na jména postav, taky správně vytahaný svetr "chumláček", piju víc kafe a čaje, než bych měla a můj vysněný parfém by měl vonět jako potištěný knižní papír. Já jsem prostě ráda redaktorka.

Jak se připravovala Malá máma

Lenka Sadvarová je autorka ultravtipného komiksu Malá máma, u kterého je vlastně úplně jedno, jestli už rodič jste, nebo ne. Alespoň si tak trochu uděláte představu, co vás čeká - s nadsázkou, samozřejmě. Ačkoli...:-) Sledovala jsem Malou mámu na Facebooku už dlouho a letos se mi ozvala do mailu a zeptala se, jestli bychom neměli chuť její komiksy vydat knižně. A taková nabídka se prostě neodmítá. Slovy hlavního "hrdiny" komiksu, Lojzíčka - ne a ne a ne.

A teď je tady! Malá, milá, žlutá a puntíkatá kráska, na kterou se nemůžu vynadívat. Ke spolupráci s Lenkou se dá říct snad jen to, že byla skvělá, a to není snaha se rádoby zavděčit - prostě to tak bylo. Jak to nejlépe přiblížit? Asi takhle - poprosila jsem autorku, aby mi poslala krátký textík o sobě na zadní stranu obálky, a přišlo mi tohle:

Lenka Sadvarová - měří 165 centimetrů, má 5 dioptrií, 1 syna, 1 muže a 2 psy. Věnuje se ilustraci, počítačové grafice a stavění báboviček z písku.

Už chápete? Tohle byla pohodová práce:-). Obvykle na původní české práci pracuju s autory dlouhé měsíce, ale tady to šlo nějak samo, což bylo dané i tím, že Lenka měla spoustu komiksů už hotových, či v záloze. Stačilo jen udělat drobné korektury, shodnout se na obálce a než jsem se nadála, psala jsem na finální papírové paré ono magické slůvko "imprimatur". 

Je to pár dní, co přišla hotová kniha do redakce a grafička Gábina, která má celkovou úpravu na svědomí, se na mě hned mezi dveřmi vrhla, jestli už jsem "vidělaMaloumámuacojíříkámjetobožíviď". Jo, je boží. Úplně nejvíc:-).

Podzimní (nejen knižní) rozjímání

Miluju podzim. Jakmile poleví vedra a listí na stromech začne nabírat zlatou, červenou, hnědou a oranžovou barvu, vím, že nejlepší období roku je tady (samozřejmě kromě Vánoc, rozumně. Na Vánoce nemá nic). V redakci finišujeme na podzim s přípravou všeho, co musí vyjít do poloviny listopadu, protože co nevyjde do poloviny listopadu, jako by nevyšlo vůbec. Zákony trhu, no... Zároveň se ale těšíme z toho, co se nám povedlo, vztekáme se nad tím, co se nám až tak nepovedlo, čančáme se na křty, abychom neměli žluté zuby a rozteklou řasenku, až nás budou fotit vedle VIP autora, a tak.

Podzim znamená přebrat svoje chlupatý ponožtičky, jedny si natáhnout, vyndat ze skříně teplou deku, uvařit konvici čaje (Whittard s růží, věřte mi a zkuste!!), pustit si potichu nějakou nerušivou hudbu a číst a číst a číst. A nebo na zahradě stříhat stromy, česat jablka, sklízet poslední úrodu pórku a paprik, zazimovávat záhonky a vymýšlet, co zasadit příští rok. A nebo uvařit plný hrnec dýňového kari a mít radost z vůně kokosového mléka a koření mixed spice. Teď se tomu prý říká hygge - všechny ty svíčky a pohoda a klid v duši. Každý to chce mít a fotit si svá pohodová zátiší. Já na štelování fotek s umělou pohodou rezignovala - buď to tam je, nebo není, tečka.

Osobně taky na podzim dost bilancuju. Někdo si to nechává až na Nový rok, ale jakmile se dny krátí a noci prodlužují, člověk prostě automaticky tak nějak víc přemýšlí o tom, kdo je, kam jde a co chce. A jestli by se měl v době, která je hrozně rychlá a progresivní a hipsta stydět za to, že jaksi nejde s hlavní vlnou. No, popravdě, stalo se a nestydím se. Asi nebudu nikdy pro nikoho vzor, ale nějak už to přežiju. Offline. Nebo alespoň zčásti offline, známe to. Zkusila jsem natočit Instastory a zjistila, že před kamerou vypadám jako panda a že mám jedno oko menší. Takže děkuju, stačilo, dál budu sledovat oblíbené bookvloggery a fandit jim, ale nepřipojím se. Nepřipojím se i z toho důvodu, že zpětně začínám zjišťovat, jak moc pro mě znamená soukromí. Jasně, žijeme v době masmédií, sociálních sítí, všichni jsme "napojení", ale tím spíš člověk časem dojde do fáze, že je mu jedno, jestli někdo viděl jeho oběd, nebo ne. Já chci každé ráno po probuzení koukat na mlžný opar v lese, pít u toho hrnek teplého kafe, pozorovat nesmělé paprsky slunce, deroucí se skrz tu mlhu, a nechci to s nikým sdílet. Jasně, sdílela jsem hodně, sdílím dost pořád. Ale často se přistihnu, že už mi to nic moc nedává a jsem rozhodnutá těmi sdílenými okamžiky šetřit.

O to radši se vracím k psanému blogu - psaní totiž začíná být trochu retro a já si přijdu, hlavně na podzim, při tom bilancování, tak nějak celá retro. A mám z toho opravdu dobrý pocit :-).

A když už jsme u toho retra - mrkněte na novinku z nakladatelství Universum (resp. Euromedia, label Universum) - Utajená láska prezidenta Masaryka. Je o Oldře Sedlmayerové, na kterou se v podstatě zapomnělo, ale která byla "intimní přítelkyní" prezidenta Masaryka - ve všech odstínech toho, co slovo "intimní" nabízí. Není to žádný bulvár, ale moc pěkně napsaná dobová sonda, autor Petr Zídek strávil zkoumáním Oldřina života několik let, objížděl archivy atd. a na knize je to vidět.

Nehmotné čtení: Vegetariánka

Přiznám se, že hrozně nerada čtu knihy s davem - jakmile čte v určitou chvíli nějakou knihu každý, a Instagram se jimi jen zelená, červená, modrá...no prostě mě to odrazuje. Ani nevím proč, berte to jako takovou moji mírně znepokojivou libůstku:-). Nicméně v případě Vegetariánky jsem podlehla - že by za to mohla ta obálka? Tak či tak jsem se od začátku okamžitě ponořila do příběhu a vylezla z něj za tři dny intenzivního čtení, přemýšlení a vrtění hlavou. Chtěla jsem tenhle článek napsat hned po dočtení, ale zjistila jsem, že vlastně nevím, jestli se mi Vegetariánka líbila. To, co vím bezpečně je fakt, že je to rozhodně příběh, který člověka zasáhne. (Mimochodem proč Nehmotné čtení? Čtu teď docela dost knížek ve čtečce, takže je vlastně fyzicky nemám, jsou nehmotné - tak proto:-))

Když člověk jednoho dne přestane jíst zničehonic maso, nemusí na tom být až tak nic divného. Mohl k tomu dospět na základě dlouhodobého přesvědčení, mohlo mu přestat chutnat...když je ale za náhlým vegetariánstvím (a v knize spíš v podstatě veganstvím) krvavý sen, trochu divné to přecejen je. Jonghje svým rozhodnutím udělá prudérnímu, průměrnému manželovi ze života peklo, nenávratně poškodí vztahy s celou svou rodinou a přesto není vyznění knihy tak pesimistické, jak by jeden čekal. Sledujeme jen vývoj jedné ženy, která se skrz své rozhodnutí nejíst živočišné produkty snaží očistit, osvobodit a nalézt sebe samu ve společnosti, která osobitému rozvoji žen příliš nepřeje a spíš od nich očekává roli poslušných manželek a matek.

                               

Kniha mi stylem vyprávění trochu připomínala prózu Amélie Nothomb - styl je zvláštně odosobněný, jako přes plexisklo, k tématu se ale perfektně hodí a Vegetariánka tím získává něco, kvůli čemu nemůžete jednoduše přestat číst. V závěru mě, chtíc nechtíc, napadlo i srovnání s filmem Fontána, zní to možná trochu bizarně, ale pokud jste Fontánu viděli, na konci knihy nejspíš pochopíte, co mám na mysli (a i kdyby vám to přišlo divné dál, na ten film se prostě podívejte, je geniální!).

Problém knihy, kvůli kterému jsem nakonec dala na Goodreads tři hvězdičky (s oscilací ke třem a půl) je, že od poloviny jsem se mírně nudila a přišlo mi, že autorka tak úplně neví, jak skvěle načaté téma dotáhnout do konce. Konec mi přišel divně ustřižený, nehotový, jako by se Han Kang zalekla toho, kam by mohla dějová linka dojít.

Přesto nechci, aby celé hodnocení působilo negativně - Vegetariánku bych určitě doporučila jako literární osvěžení, závan stylu, se kterým se běžně moc nesetkáte. Rozhodně silná je linka touhy osvobodit se ze stereotypu a z předurčené role, dělat něco šokujícího a stát se tím, čím člověk opravdu chce - sám sebou. Po dočtení začnete asi přemýšlet o tom, jak velké máte štěstí, že děláte to, co děláte. Já to alespoň tak měla a Han Kang děkuju za to, že mi to skrz Vegetariánku připomněla.

Kang, Han. Vegetariánka. 
Praha, Odeon, 2017, 208 str.

Kouzlo zaprášených knih

Poslední dobou se na Instagramu a Youtube množí příspěvky o úlovcích z antikvariátů. Skvosty s krásnou grafickou úpravou za deset korun, ruská klasika za dvacet, srdce knihomola chce mít všechny a mozek zase přemýšlí, jestli nebude potřeba přikoupit novou knihovnu a kolik knih se vejde psovi do pelíšku. Jak správně řekla Nadi Ya - člověk by všechny ty knihy nejraději adoptoval.

Lovení v antikvariátech má prostě svoje kouzlo (všimněte si slova lovení, protože, co si budeme povídat, když někdo sáhne na knihu, kterou vidíte už od vchodu, a hodlá si ji odnést ke kase, přicházejí na řadu doslova pravěké pudy). Navíc od doby, co u mnoha antikvariátů existuje možnost e-shopů, trávím brouzdáním v knižních vodách ještě o trochu víc času (guilty pleasure jak vyšité).

Mezi moje nejoblíbenější online antikvariáty patří Antikvariát 11 - naprosto a dokonale nepřehledný obchod, kdy nikdy nevíte, jaký poklad na vás vykoukne na další stránce. Postupně jsem pochopila určité zákonitosti vyhledávání, stejně jako na co neklikat, pokud se nechcete ze strany 50 ocitnout zpátky na straně 1 bez možnosti rychlých prokliků zpět. Nicméně poměrně často na tenhle e-shop zabloudím, což mělo minule za následek nemalou objednávku klasiky.

A co jsem si pro sebe ukořistila? Největší radost mám asi z Turgeněvových Jarních vod z roku 1932, krásné červené vydání Melantrichovy knižnice. Navíc má v sobě věnování, VĚ-NO-VÁ-NÍ, což je pro mě něco jako dárek navíc, malý náhled do života někoho, o kom nic nevím a koho nikdy nepotkám - o to je to ale kouzelnější a knize to, podle mě, přidává hodnotu. Jinak k ruské literatuře obecně - spousta z vás ji asi zavnímala jen skrz povinnou literaturu, kdy jste se naučili seznam jmen a nicneříkajících děl. Ale zkuste si najít svého ruského oblíbence, dopřejte si na knihu čas (obecně nedoporučuju číst ruskou literaturu s velkými časovými pauzami, nebo naopak moc rychle) a vezměte si z příběhu "to vaše". Vykašlete se na to, jestli vám profesorka ve škole řekla, že je to moc staré, složité nebo nezáživné, objevujte si malé knižní vesmíry sami.

I.S. Turgeněv - První láska a jiné povídky. U Turgeněva ještě chvilku zůstanu. Jestli něčím opravdu proslul, jsou to povídky, proto jsem sáhla i po této sbírce. Navíc je to skvost z vydavatelství Mladá fronta z roku 1986 s nádhernými ilustracemi Milana Hůrky. Témata povídek jsou, jak název napovídá, o lásce a přátelství, a ručím vám za to, že ve vás nechají hluboké COSI.

Karel Čapek - Zahradníkův rok. Jedna z laskavých klasik, ať už se rádi ryjete v hlíně na zahradě, nebo chcete začít s Čapkem a trochu se bojíte, co z toho vzejde. Nemusíte hned prubnout Krakatit, navíc, Zahradníkův rok má v sobě kouzelné ilustrace Josefa Čapka.

Michail Bulgakov - Psí srdce. Bulgakova jsem si zamilovala díky Mistrovi a Markétce (doporučuju i audioverzi) a na Psí srdce jsem opravdu zvědavá. Je to poměrně útlá knížečka a víc vám o ní prozradí Nadi Ya. Já dala na její doporučení a těším se:-).

Ernest Hemingway - Povídky. Autora netřeba představovat, v povídkách se dotýká všech témat, která od něj můžete znát z románů - toreadoři, africká krajina, italská válečná fronta atd. Pokud byste nechtěli antikvariátní kousek, pořiďte si barevnou odeoní zreedovanou verzi.

F. M. Dostojevskij - Běsi. Předposlední Dostojevského román a rozbor generace, která nechce přijmout vzorce chování svých rodičů a hledá svou cestu na pomezí morálky a mysticismu. Popravdě, když jsem říkala taťkovi, že jsem si objednala tuhle knihu, upozornil mě na to, že to není zrovna lehká četba, takže jsem sama zvědavá, jak se do ní ponořím. Píšu to tady hlavně proto, abyste třeba Dostojevského nezatratili hned na začátku, kdybyste se rozhodli mě následovat a začít od evidentně ne zrovna toho správného konce.

Betty McDonaldová - Vejce a já + Co život dal a vzal. Betty McDonaldovou čtu už od dětství, kdy mi mamka kupovala Paní Láryfáry. Zpočátku jsem nechápala, proč bych ji měla číst (holt prcek, no), ale pak jsem si ty praštěné příběhy zamilovala. Vejce a já a Co život dal a vzal popisují život na slepičí farmě, kterou koupili s manželem Bobem, humorně líčí neskutečnou dřinu, nepřízně počasí, nemoci i pitoreskní sousedy. Co život dal a vzal na Vejce volně navazuje a autorka tu líčí svůj pobyt v plicním sanatoriu i třeba to, jaká cesta vedla k tomu, aby se stala známou spisovatelkou. Betty má nezaměnitelný smysl pro humor a já už se těším na re-reading obou, četla jsem je kdysi a jsem ráda, že si je připomenu.

A co vy, kupujete si knihy v antikvariátech, nebo musíte mít jen nové knihy? A čtete klasiku?

Update: Po upozornění na vulgární jednání majitele Antikvariátu 11 musím bohužel konstatovat, že zatímco ti, kteří objednávají přes internet, mají většinou skvělou zkušenost, ti, kteří s pánem jednali osobně, jsou na přesně opačné straně spektra. Osobně pana majitele neznám, po pročtení jeho reakcí na FB se ale asi příště budu dvakrát rozmýšlet, než znovu objednám, bohužel. Nicméně na bohatém výběru knih to nic nemění a na mé doposud pozitivní zkušenosti s rychlostí zaslání i stavem knih také ne.

Carol - milovat se všemi důsledky

Už nějakou dobu se mi nepovedlo přečíst knihu za pouhé dva dny. Já vím, není to tak dlouho, co jsem tu plamenně obhajovala pomalé čtení, ale když narazíte na knihu, od které se neodtrhnete ani když musíte, stojí zato nějaká ta osobní pravidla porušit. Carol autorky Patricie Highsmithové patří k dalším z mých antikvárních úlovků (poslední dobou se stala z antikvariátového lovení knih dost móda, článek bude už brzy) a je to opravdový skvost.

Když někoho milujete tak, že jste kvůli němu schopni zásadně překopat celý svůj život, je to pocit natolik intenzivní, že z vás přímo sálá. Pokud je ale ten někdo žena a vy jste také žena a zamilujete se do sebe v době, která LGBT vztahům nejen, že nepřeje, ale doslova je odsuzuje, pokud můžete prohrát i šanci vychovávat své dítě, jaká je potom ta nejlepší cesta? Může vůbec v takovém případě platit ono okřídlené "a žili (vlastně žily) šťastně až do smrti"?

Po dočtení Carol ve vás pravděpodobně zůstane ozvěna humoru, lásky, beznaděje, krásných šatů a snad i ucítíte závan žitné a koktejlů. Všechno začíná tak nevinně, v oddělení panenek jednoho obchodního domu a pokračuje v podkrovním bytě i honosném sídle, na zdánlivě bezstarostném výletě dvou hrdinek, Terezy a Carol, za poznáním té druhé a svých vlastních pocitů a tužeb. Celý děj pomalu a plíživě graduje, v určitých scénách se dá napětí krájet a to vše přesto, že celou knihu si autorka vystačila bez jakékoli detailněji popsané milostné scény.

Zároveň je s postupujícím dějem krásně vidět opačná proměna hlavních hrdinek - zatímco na začátku je Tereza nejistá, trochu ušlápnutá a nesebevědomá, na konci zjistí, co vlastně chce a radikálně změní celý svůj život, zatímco na první pohled okouzlující a protřelá Carol se tváří v tvář opravdovému citu, kterému nedokáže odolat, stává nejistou a tápající. Vedlejší linka knihy patří osudovým mužům obou hrdinek - Terezin Richard ji slepě zbožňuje, ačkoli ona mu dává najevo, že s ním být nechce a Carol svádí vnitřní i rozvodový boj se svým (ex)manželem. Oba muži dostali v knize mnohem menší prostor, i tak ale čtenář dokáže pochopit jejich pohled na věc jen na několika málo stranách.

Obálka knihy je filmová - podle literární předlohy byl v roce 2015 natočený stejnojmenný film, v hlavních rolích s Cate Blanchet a Rooney Mara (jojo, Lisbeth z Mužů, kteří nenávidí ženy). Ještě jsem ho neviděla, ale v nejbližší době se na něj chystám a jsem zvědavá, jestli mě nadchne tak, jako kniha.

Patricia Highsmithová: Carol
Praha, Leda, 2015, 296 stran

London Book Fair 2017

Minule jsem popisovala, co takový knižní veletrh znamená pro literární redaktory a dneska už se s vámi můžu podělit o čerstvé dojmy. Ještě nostalgicky koukám na svoji vstupní kartičku a na plánek veletrhu a vzpomínám na všechno, co jsme viděli.

Oproti frankfurtskému veletrhu je ten londýnský mnohem menší, měla jsem osobně dojem asi jako kdyby byl Svět knihy o fous větší a dvoupatrový. Ono i Olympia Hall v Kensingtonu, kde se veletrh konal, je vevnitř uspořádaná podobně jako Veletržní palác. Čestným hostem bylo letos Polsko, které zabíralo značnou část horního patra a vtipně si pro návštěvníky připravilo korýtka plná krásných jablek, takže jste po celém veletrhu mohli pozorovat chroustající agenty.

Co se knih týče, bylo se rozhodně na co dívat, už teď vím o několika titulech, na které se neskutečně těším. Zpestřením byl hon na veletržní plátěnky a další reklamní předměty - a že bylo vážně těžké si vybrat! Jak jsem koukala, tak Motto o jednu z těch nejlepších i vyhlásilo soutěž, takže se někdo bude promenádovat po městě s tou nejstylovější taškou, nacpanou knihami:-).

Bylo vidět, že i agenti jsou oproti Frankfurtu mnohem uvolněnější a všechny schůzky byly opravdu přátelské a příjemné, někdy, když jsme probírali až nepravděpodobné novinky, i opravdu vtipné. Sice je pravda, že po deseti schůzkách denně už ke konci ne vždy vnímáte rozdíl mezi Kámasútrou a knihou o balkonových rostlinách, ale o to větší překvápka nám budou chodit poštou :-D.

První den jsme měli po příletu volno a tedy i čas prozkoumat alespoň kousek z Londýna. Kolegyně mě vzala na výlet do Covent Garden, kde jsem nikdy předtím nebyla, a jen co jsme vylezly z metra, naprosto mě pohltila celá ta úžasná atmosféra. V kavárně pod ochozem, kde jsme stály, zpívala paní v kostýmku operní árie, aby se pak v klidu posadila a dopila si kafe, nalevo se otáčeli kuchaři v bistru Jamieho Olivera, napravo jsem slintala u výloh Whittard tea a obchodu Moomin (kdo mě zná, tak ví, že čaj a mumínci jsou moje životní vášně). Samozřejmě nezůstalo jen u pomyslného oslintávání výloh, ale o tom zase jindy :-)). Z Covent Garden jsme se prošly k Trafalgaru a dál k Big Benu - s ohledem na to, co se teď děje, to zní trochu jako bezstarostná pohádka.

Samozřejmě jsem zašla i do knihkupectví a opět se ujistila o tom, že v Anglii frčí paperbacky mnohem víc než u nás - a taky o tom, že celkově drží česká scéna krok s tou zahraniční. Nenašla jsem vlastně žádnou knihu, kterou bych si musela vézt domů, a to je co říct!

Takže veletrh i návštěva Londýna celkově - paráda. No a teď nás čeká květnový Svět knihy (a několik kolegyň ještě předtím dubnová Bologna), kde doufám, že se s mnohými z vás uvidím a třeba i prohodíme pár slov, až si budeme všichni svorně vybírat knihy a áchat nad obálkami a nápady a vůbec celým tím knižním mumrajem.

London, bejby!

V životě redaktora se děje několikrát ročně (záleží kam kdo jede) událost převratná, veletrhem nazývaná. Jojo, zní to všechno vznešeně, ale v praxi to znamená, že zhruba dva až osm měsíců před konáním dané akce začnou chodit nenápadně se tvářící maily od světových agentů a všechny obsahují magickou formuli "...if we could suggest the appointment...". V redaktorově mozku se rozbliká rudá kontrolka, ví totiž, že kromě klasické práce ho čeká mordování se s excelovou tabulkou, aby se nestalo, že si domluví v záplavě nabídek dvě schůzky na stejný čas (mezi námi, stejně se to stává). 

Pas a kočičí notes, který boří konverzační bariéry na schůzkách:-)

A tak mi zrovna v rohu pokoje stojí zabalený kufr, protože v pondělí se s kolegy a kolegyněmi odebíráme směr London Book Fair 2017. Nechci tu vypadat jako nějaký ostřílený veletržní harcovník, byla jsem zatím jen jednou ve Frankfurtu, takže na londýnský veletrh jsem opravdu zvědavá. Po zkušenosti z Frankfurtu totiž můžu zodpovědně prohlásit (odhlédnu-li od pracovních schůzek samotných), že nic - no dobře, skoro nic - není lepší, než hala nacpaná knihami od podlahy po strop. Věřte mi, když říkám, že vidět naživo obrovský stánek Penguin Random House udělá knihomola asi z každého (mimochodem, už jste zaznamenali vyšívanou edici knih Penguin Threads?).

Veletrh se pro redaktory skládá především ze schůzek s agenty, se kterými probírají jak tituly už nakoupené, tak novinky. Zdá se to jako nic, prostě jen sedíte, posloucháte a reagujete, ale ve skutečnosti je to docela úmorné. Prvně - musíte daného agenta hlavně najít, což ve změti stánků nebývá občas úplně snadné (nebo po půlhodinovém hysterickém pobíhání a vykřikování "Tady ten stánek prostě není!" zjistíte, že jste na jiném patře. True story.). Jakmile ho najdete, začíná diplomatický taneček kolem nových knih, oťukávání podmínek atd. A když máte podobných schůzek denně třeba devět a do toho chcete využít mezičas na prozkoumávání veletrhu, nosíte katalogy, potřebujete se taky občas najíst, napít a dojít si na záchod, dovedete si asi představit, že na konci každého dne toho máte plné kecky. Respektive lodičky či jinou ke kostýmku se hodící obuv.

Člověk samozřejmě není zdaleka schopný obsáhnout všechno, co se na veletrhu děje. Londýn je pro mě opravdu lákadlo v tom směru, že se tam koná dost foodie akcí, svoje nové kuchařky tam prezentují hvězdy jako Gordon Ramsey, Jamie Oliver, Mary Berry atd., programy doprovázejí cooking shows. Takže okouknu novinky, naobjednám vzorky knih do Prahy a budu se těšit na všechno, co London Book Fair přinese. Jen jedna věc mě opravdu mrzí - v roce 2014 byl čestným hostem sir Terry Prachett. Někdy to prostě neklapne tak, jak by člověk doufal.

Takže budu v rámci možnost fotit, instagramovat a dělit se s vámi o vše podstatné - držte nám všem palce!!

Knižní chuťovka: Desátého prosince

Popravdě moc nemusím povídkové soubory. Vždycky mě vnitřně štve, že se ztotožním s nějakou postavou, ponořím se do příběhu a najednou lup! konec, další povídka, další světy. Člověku zbudou úvahy na téma "Jak to bylo dál? Opustil ji? Umřela? A co to sousedovic kotě?"
Jenže povídkovou sbírku Desátého prosince od George Saunderse vydalo nakladatelství Plus v rámci své Pestré řady, a jak jste si už tady u mě na blogu mohli všimnout, pro Plus a Pestrou řadu mám slabost. Navíc jsem Desátého prosince objevila za směšnou sumu v antikvariátu, takže jsem se rozhodla to risknout a dát povídkám šanci. 

Jak to dopadlo? Knihu jsem začala číst v metru a o půl hodiny později pochopila, že to možná nebyl až tak skvělý nápad, to když mi mozek podvědomě začal vysílat signály, že něco není v pořádku. Začetla jsem se totiž tak hluboce, že jsem přejela Kobylisy a dojela až na Střížkov:-). A někde mezi Florencí a Střížkovem jsem zjistila, že Desátého prosince je naprostá pecka.

Ano, na Goodreads jsou reakce rozporuplné - od nadšení po otrávené výkřiky, co že to chtěl Saunders vlastně říct a proč to nemohl říct srozumitelněji. Chápu oba tábory. Do knihy jsem se sice zamilovala, ale hned první povídku jsem musela začínat třikrát, abych pochopila, o co tam vlastně jde. Nicméně Saundersův styl mě s každou stranou bavil víc a víc - ostatně, autor sám je nesmírně zajímavá osobnost a bylo by s podivem, kdyby se to neprojevilo v jeho knihách.

Zdroj: www. georgesaundersbooks.com

George Saunders se narodil v Amarillu ve státě Texas. Po studiích odjel jako geofyzik na Sumatru, kde, jak sám vzpomíná, se musel na cestu vyzásobit dostatečným množstvím knih pro pobyt v džungli. Ze Sumatry odjíždí kvůli onemocnění z kontaminované vody - plaval v řece infikované opičím trusem. Rozhodl se, že nasbírá životní zkušenosti v různých zaměstnáních a tak pracoval jako vrátný, pomocník na jatkách nebo pokrývač. Nakonec absolvoval Syracuse MFA Programme, kde studoval vedle mnoha zajímavých amerických literárních osobností a nakonec začal na škole i přednášet. Uveřejňoval krátké povídky pro The New Yorker a cestovní zápisky pro GQ. Cestoval do Afriky s Billem Clintonem, do Nepálu za tzv. Buddha Boyem, nebo žil inkognito v Kalifornii ve stanovém městečku pro bezdomovce.

Není tedy s podivem, že ve svých povídkách umí přesvědčivě zabrousit do různých sociálních vrstev, v různých dobách a s různými názory. Nedělá mu problém zamyslet se nad tím, jaký dopad by na lidskou společnost mělo, kdyby nahradila city chemikáliemi, nad výtryskem emocí řádem svázaného chlapce nebo nad zkažeností společnosti, která používá dívky z rozvojových zemí jako ozdobu svých sídel. Saunders nastavuje pitoreskní a občas znepokojivé zrcadlo příliš rychlému a povrchnímu vnímání světa, činům bez myšlenek na důsledky. Přesto povídky nepůsobí moralisticky, autor totiž ani v nejmenším nenabízí východisko nebo rozhřešení a nechává čtenáře, aby se sám popral se svými pocity a svědomím.

Desátého prosince je skutečná chuťovka. Není to typ knihy, kterou byste přečetli na jeden zátah, jakkoli je nesmírně čtivá - psychicky je to totiž opravdu dost náročné čtení. Přiznám se, že jsem si musela v jednu chvíli dát pauzu a proložit četbu něčím oddychovějším, zanedlouho jsem se ale k povídkám ráda a nedočkavě vrátila.

Nesporným plusem českého vydání je čtivý a citlivý překlad Petra Eliáše, který pro mě ukázal, že umí, už v Psích hvězdách (a širší veřejnost ho určitě zaznamenala v nedávné době jako nástupce bratrů Medkových u Harryho Pottera). Lahůdková čeština, doslova.

Takže pokud jste, jako já, k povídkovým souborům mírně skeptičtí, dejte šanci alespoň Saundersovi. Nebudete myslím litovat:-).

George Saunders: Desátého prosince. Praha, Plus, 2016, 240 str.

Co můžete zažít na tržišti?

Asi bych se měla opravdu stydět, ale když jsem pracovala v nakladatelství Motto, jméno Petr Hugo Šlik mi naprosto uniklo. O jeden pracovní poměr a jeden nákup v antikvariátu později se ke mně tenhle autor stejně dostal, díky martinusáckému doporučení - tentokrát už ale pod taktovkou nakladatelství Plus, které vydalo knihu Tržiště. Mimochodem k tomu antikvariátu - taky tak milujete chvíle, kdy nahážete do košíku tituly, které vyšly třeba před čtyřmi měsíci a zaplatíte za ně naprosto směšnou částku? Jasně, z redaktorského hlediska to není nic moc, ale z knihomolského to byly druhé Vánoce. 

Tržiště je mozaika, soubor příběhů, který se dá, podle anotace, číst na přeskáčku - jako když nakupujete na trzích. Autor se inspiroval tolik populárními farmářskými trhy a rozehrál hru zdánlivě obyčejných, ve výsledku však nesmírně silných osudů. Všechno se točí kolem jedné závažné věci, která se na trhu stane - to není spoiler, nejedná se v rámci děje o žádné překvapení a vlastně není podstatná ona událost, jako lidé kolem ní. Šlik má nadání vtáhnout čtenáře do děje a vzbudit v nich zvědavost na životy lidí, kterých by si jinak asi ani nevšimli. Je to trošku jako Humans of Prague - napjatě se začtete do něčích vzpomínek, sdílíte s dotyčným smutek způsobený starostmi či nepřízní osudu, stejně jako drobné radosti - a potom ten někdo odejde a vy ho už třeba nikdy nepotkáte, ale budete si ho pamatovat, protože se, pateticky řečeno, dotkl vaší duše.

Tahle obyčejnost může možná někomu připadat nezajímavá, ale mně to neskutečně sedlo - vlastně ani neumím popsat proč. Snad kvůli tomu pocitu, že občas stačí tak strašně málo, aby se celý váš život zvrtnul - ať už v dobrém, nebo v tom špatném slova smyslu. Navíc autor vykreslil jednotlivé postavy tak plasticky, že mi bylo pokaždé líto, když daná část skončila. To platí zejména v případě kávového baristy, který mi byl natolik sympatický, až jsem na chvíli zalitovala, že je jen v knize :-). Některé postavy byste chtěli za přátele, jiné alespoň obejmout a utěšit, další vás vytočí doběla. Ačkoli se kniha asi dá číst na přeskáčku, činila bych tak až při opakovaném čtení, přišlo mi totiž, že na sebe příběhy určitým způsobem navazují a tahle jemná linie mezi nimi by se u přeskakování ztratila.

Dnešní článek zůstane krátký - prostě si Tržiště přečtěte a uvidíte. Ale pravděpodobně se na příští procházce po farmářských trzích budete pozorněji rozhlížet kolem sebe a fabulovat si vlastní příběhy o lidech, které tam potkáte - a to je na tom asi to krásné.