O vůni domova

Domov je místo, odkud tě nevyhodí...ani když vyrosteš. Tahle kniha autorky Dagmar Zezulové má tak silný a výmluvný název, že jsem si ji asi před půl rokem prostě musela koupit. Tím spíš, že se jedná o autobiografii a navíc o pěstounské péči. Pěstoun je totiž jedno z nejtěžších zaměstnání na světě, alespoň podle mého názoru. Pipláte se s dítětem, dáváte mu všechnu lásku, které jste schopni...a nakonec se ho třeba musíte vzdát. Nebo si připustit, že jeho rány na duši jsou tak veliké, že můžete jen látat a zašívat, ale nikdy to nebude úplně dobré. Dagmar Zezulová s manželem do toho ale šla i tak. Ke dvěma biologickým synům si pořídili ještě pěstounčata. A ne dvě, ne tři, ale rovnou čtyři. Každé z nich si neslo nějaké stigma, každé mělo nějaké problémy. 

Kniha se nečte úplně lehce - tedy ne kvůli stylu, ten je skvělý a autorka má opravdu dar vtáhnout čtenáře do děje. Spíš obsah, ten vám ob dvě strany drásá nervy. Popisuje totiž pěstounství jako na jedné straně něco báječného, možnost začlenit děti z dětských domovů do normální rodiny, ale na druhé straně naprosto nepřikrášleně ukazuje všechny starosti a strasti, které také čas od času přišly, hlavně, když byly děti v pubertě. Nadávky, útěky, snaha vzepřít se a odlišit, najít svoje místo ve světě.

Dagmar Zezulová se snaží upozornit lidi na to, že pěstounství není jen černé, že to sice není jednoduché a lidé, kteří se chtějí stát pěstouny, musí být asi připraveni na kdeco, ale také není třeba se nějak přehnaně bát. Říkám to samozřejmě hodně zjednodušeně, ale podstata je zřejmá - kdo to tak cítí, měl by do toho jít.

Nejsilnější moment celé knihy je asi okamžik, kdy (pozor, spoiler!!) otočíte na poslední stranu a tam jsou všechny děti, biologické i pěstounčata, vyfocené. Konečně si můžete přiřadit konkrétní příběhy ke konkrétním tvářím. Vladislav Zezula, manžel autorky napsal:

"Přál bych si, aby se tato kniha co nejdříve ohmatala. Aby se příběhy v ní zaznamenané staly inspirací: pro mnoho těch, kteří zatím váhají, pro mnoho těch, kteří zatím pochybují, aby díky ní co nejvíce dětí bez vlastní rodiny našlo někoho, kdo je bude mít rád pro to, jaké jsou."

Co víc napsat? Prostě si ji přečtěte. A protože domov máte, stejně jako já, určitě spjatý i s vůněmi, tady máte recept na muffiny s kandovaným pomerančem a kokosem, které mě u čtení napadly a prostě jsem je musela hned upéct.

Na 12 muffinů:

2 vejce
270 ml mléka
270 g samokypřicí mouky
1 balíček kandovaného pomeranče
125 g strouhaného kokosu
125g slunečnicového oleje
125 g hnědého cukru

Vyšlehejte vejce, mléko, cukr a olej, postupně zašlehávejte metlou i všechny pevné přísady. Těsto nepřešlehejte, jen ho jemně převracejte. Předehřejte si troubu na 180 stupňů, vystelte plech na muffiny papírovými košíčky a každý do 2/3 naplňte. Pečte, dokud při špejlovém testu nevyjde špejle suchá. Pocukrujte moučkovým cukrem.