Podbrdské ženy aneb Touha po vlastním osudu

Začnu rovnou trochu zostra. V době, kdy se na všech možných literárních serverech a blozích skloňují uznávaná a oceňovaná jména spisovatelek, jakými jsou Alena Mornštajnová nebo Viktorie Hanišová (a dřív se takové pozornosti dostávalo například Kateřině Tučkové), které přicházejí se silnými příběhy, postavenými na nezdolných hlavních hrdinkách, nechápu, proč se stejné mediální a marketingové pozornosti nedočkala také Jana Poncarová se svými Podbrdskými ženami.

Podbrdské ženy se na úctyhodných 448 stranách zabývají osudy několika generací žen na pozadí prostředí brdského podhůří. Příběh se rozehrává pomalounku a polehounku, zpočátku zejména skrze postavu Mírka, chlapce, který se musí vypořádat s nelehkou rodinnou situací. Ta z něj později zformuje odolného a praktického mladého muže, který se ujímá rodinného hospodářství. Hlavní ženský prvek nastupuje v knize ve chvíli, kdy se Mírek rozhodne oženit se s Emílií, mladou a trochu naivní dcerou hospodského. Přestože sám celý život nesnáší chování svého dominantního a odtažitého otce, postupně vidíme jeho proměnu ze zamilovaného mladíka na stejně udřený a cynický odraz svého rodiče, což se nutně promítá také do vztahu s Emílií.

Emílie je první, resp. druhou z řady "podbrdských žen", které marně čekají ve svém životě na něco jiného než na dřinu a nekonečné povinnosti. Na pozadí války a nástupu komunismu se snaží najít si alespoň krátké okamžiky všednodenního štěstí. Jakékoli sny ale pokaždé zašlape do země nepochopení ze strany Mírka a jeho otce nebo nepříznivá doba. Emílie se tedy realizuje alespoň ve svých dětech, Mirkovi a Janě a dává jim ze sebe vše tak dlouho, jak je to jen možné, zatímco sama se zapomíná starat o své zdraví.

Janino dospívání je charakterizované především zoufalou touhou žít jinak, nemuset dřít na statku, jít trochu s dobou, která se kolem jejich chalupy řítí neúprosným tempem, postaveným na nadšeném budování socialistického zřízení. Podaří se jí vystudovat a najít si kancelářské místo sekretářky, její v podstatě introvertní knihomolská povaha jí však přináší nejeden problém v oblasti vztahů. Nakonec se provdá za zdánlivě trpělivého a hodného muže, ze kterého se však vyklube naprosto stejný typ jako dříve z Mírkova otce a Mírka. Jana se propadá do nekonečné rutiny práce a starosti o děti. Svou frustraci si vybíjí na živelné dceři Johance, která tak nikdy nezažije byť jen nepatrnou mateřskou lásku, zato spoustu křiku, ústrků a emočního chladu.

Kniha končí právě Johankou, která dospívá do opět jiné doby, doby plné svobody a nikdy nepoznaných možností. Podaří se jí odpoutat se od tíživého dědictví žen v jejím rodokmenu?

Jana Poncarová dokázala svým spisovatelským stylem udržet moji pozornost od prvního řádku až po tiráž, nepamatuju si ani na jedno jediné hluché místo, které by působilo rušivě a nutilo mě přeskočit na záživnější pasáž. Ne, že by se mi u čtení pokaždé dobře dýchalo. Na jednu stranu chcete číst dál a pořád vskrytu doufáte, že nastane nějaký úžasný obrat k lepšímu. Na druhé straně dobře víte, že už jen z podstaty příběhu se v "lepší příští" dá věřit jen velmi opatrně, pokud vůbec. Kolikrát jsem si při čtení zamáčkla slzy vzteku, nebo si musela jít uvařit na uklidnění čaj, jen abych rozdýchala dějový zvrat a především hroznou bezmoc. Bezmoc nad tím, že si mnoho žen po mnoho desítek let mohlo (a stále může) nechat o nějakém feminismu a rovnosti jen zdát. O to dojemnější jsou popisy sousedských výpomocí, kdy jedna žena neváhala podat pomocnou ruku té druhé, zajímat se o to, co se ve vedlejší chalupě děje.

Autorka ukázala obrovský potenciál, který mohl a měl být marketingově mnohem více využitý, to je můj názor. Podbrdské ženy totiž nepostrádají silný příběh, explicitní, přesto citlivě a vkusně vystavené scény válečného násilí, vnitřní pnutí hrdinek, dennodenní volbu mezi tím, co srdce chce a tím, co je reálné. Tedy vše, co tvoří v poslední době čtenářsky dobře přijímaný a oceňovaný koktejl.

Geniální přítelkyně

Neapol je jako laciná prostitutka - dokáže být ukřičená, vyzývavá, špinavá a obscénní, ale zároveň vás dokáže vtáhnout do své náruče způsobem, který byste nečekali a zanechá ve vás pocit něčeho neopakovatelného, a pokud poodhalíte všechna její jedinečná zákoutí, může se stát, že se proti své vůli zamilujete na celý život. Právě téhle ambivalentní atmosféry dokázala spisovatelka Elena Ferrante ve své tetralogii L´amica geniale skvěle využít a na pozadí chudinských neapolských čtvrtí rozehrát příběh komplikovaného a mnohdy nevyváženého přátelství.

Nechci tu popisovat děj samotný, protože recenzí na (nyní už v češtině kompletní) tetralogii najdete na internetu spoustu. Osobně jsem, jak mnozí vědí, se čtením prvního dílu dost otálela, ani ne tak proto, že bych měla pochyby o kvalitě knížky, ale na Instagramu se strhla doslova horečka, což mě pravidelně dokáže spolehlivě odradit. U stopadesáté fotky šálku kávy a Geniální přítelkyně jsem se rozhodla, že si počkám.

Spisovatelské umění Eleny Ferrante nemůžete nemilovat, respektive musíte určitě ocenit její schopnost plasticky vykreslit prostředí, které vám bude připadat vzdálené a zároveň tak domácké, že byste klidně mohli zaklepat na Cerullovic dveře a zajít na kus řeči. Ferrante vytvořila úplně obyčejný a přitom jedinečný svět, kde záleží na každém pohledu, kde není daleko od slov k činům, většinou ráně pěstí, kde v dětských myslích ožívá hrůzostrašná představa požírajícího přízraku dona Achilla, kde někteří dostanou šanci na lepší život a jiní zase ne. Kde láska znamená mnoho, ale rodina všechno. Jednomu lehce přijde na mysl Kmotr, italské prostředí a všechny ty drobné i velké vášně a odplaty k tomu tak nějak svádí.

Takže ano, i já podlehla Geniální přítelkyni a rovnou po dočtení jsem sáhla po Příběhu nového jména. Zároveň jsem se zase mírně zasekla, protože mezitím vyšel poslední, čtvrtý díl s názvem Příběh ztracené holčičky a znovu je ho plný Facebook i Instagram a... však víte (samozřejmě by stačilo nesledovat sociální sítě, ale...no ale co si budeme povídat). Nicméně to není jediný důvod, zároveň se bojím číst dál, protože tuším, že ne všichni mí oblíbenci se dočkají šťastného konce (ano, jsem trochu srab, když jde o možné osudové zvraty oblíbených literárních postav). Možná si dám zase chvilku pauzu a počkám na jaro a první pálící sluneční paprsky, které mi trochu tu Neapol připomenou. A v duchu se přenesu někam ke Castel dell´ Ovo, ke slaným mořským vlnám, které narážejí na kameny na břehu. A budu tam vyhlížet Elenu s Lilou.

Život do vývrtky aneb Čtení v poklusu

To jsem si takhle jednoho prosincového podvečera minulého roku seděla v redakci a přemýšlela, jestli po návratu domů budu péct další várku cukroví, nebo konečně uklidím byt, když vtom mi zazvonil telefon, a od té doby už nikdy nic nebylo a nebude jako dřív. A o pár dní později jsme si vezli domů našeho kloučka, kterému na všech sociálních sítích říkám láskyplně mikroň. Místo pečení a zdobení bytu se rozjel nekonečný kolotoč praní, vstávání, přebalování, krmení a Vánoce jsme vlastně ani pořádně nezaznamenali, protože když v noci vstáváte po 2,5-3 hodinách, moc toho nevnímáte. Ale i tak bylo hrozně zvláštní, krásné a nezapomenutelné, koukat na Popelku a Princeznu se zlatou hvězdou na čele se spícím mikroněm v náručí:-)

Vzhledem k tomu, jak málo času na všechno bylo, tak i odchod na mateřskou byl dost bojovka, jakkoli musím říct, že lepší kolegy jsem si v redakci nemohla přát. Nejen, že malý dostal věcí asi jako na tři děti, ale zároveň i předávání všech titulů proběhlo celkem hladce - samozřejmě doteď občas řeším nějaké drobnosti, něco prostě postupně vyplouvá na povrch, tamtomu jsem už nestihla napsat, tohle zadat k překladu atd., ale to se asi dalo předpokládat.
A tak se učím být máma na mateřské, zjišťuju, že snídaně se dá jíst i v pět odpoledne, že šest Nutrilonů stojí totéž, co luxusní podprsenka, už vím, jak složit a rozložit kočárek, zajistit autosedačku, uvázat manducu... a samozřejmě denně zažívám hromadu trapných momentů, pocitů, že všechny mámy kolem jsou tak nějak ladnější a šikovnější - a učím se brát všechno s lehkostí a humorem. Sice to tady píšu za sebe, ale ruku na srdce, bez naprosto fantastického muže a rodiny by to všechno bylo mnohem, ale mnohem těžší, hlavně na začátku, než jsme najeli na režim, který by všem vyhovoval, a já byla trochu na zhroucení.

Hned na začátku jsem si řekla, že nikdy nepřipustím, aby se mikroň stal jakoukoli pomyslnou výmluvou a brzdou ve smyslu "to nejde, máme dítě", "tam se nepodíváme, máme přece dítě a s ním by to bylo složité" atd. Neříkám, že to bude vždycky jednoduché, ale už je tolik možností a vymožeností - a taky si říkám, že mikroňovi jen prospěje, když bude všechno zažívat s námi, možná ne dokonale a zřejmě dost za pochodu, ale hlavně s námi. A osobně jsem do téhle kategorie "když nemůžeš, přidej" zařadila i svoje studium a čtení knížek. Dodělávám si magistra a samozřejmě první myšlenka byla školu přerušit, protože jsem se nesoustředila absolutně na nic a nechtěla jsem šidit ani mikroně, ani školu. Po sáhodlouhých nočních chatech s kamarádkou (díky, Aničko) jsem se ale rozhodla to zkusit a musím zaklepat, zatím to jde a zkouškové (prozatím) úspěšně plyne. Mimčo na břiše v manduce, skripta v ruce, dostatek kafe nebo čaje v plecháčku od Čajových bedýnek...

Co se čtení knížek týče, jako první jsem o Vánocích přečetla Šlehačková oblaka od Terezky Salte a.k.a TerezyInOslo. Víte, nejde rozhodně o nejnáročnější četbu na světě a důvod, proč se z téhle knihy stal bestseller, je třeba hledat někde jinde. Když si ji přečtete ve správnou chvíli, tak, jako se to povedlo mně, tak vám dá takový zvláštně hřejivý pocit, jako hrnek teplého kakaa, který vás ještě dlouhé týdny po dočtení neopustí. Četla jsem ji doslova po jednotlivých stránkách, několikrát nad ní usnula, což nebylo dané nečtivostí, ale totální únavou z nočního vstávání, ale neskutečně jsem si ji užila a asi si dám o příštích Vánocích re-reading. Abych si připomněla všechny ty hektické a jedinečné okamžiky prvních svátků s mikroněm.

Momentálně mám celkem úspěšně rozečtené tři knížky - Kapesní atlas žen od Sylwie Chutnik, neskutečnou pecku, o které bude určitě samostatný článek, Je to i můj život od Jodi Picoultové, kde se úplně bojím číst dál, protože tuším, že ten příběh bude čím dál syrovější a Lehké fantastično od Terryho Prachetta, protože jestli mě někdo dokáže okamžitě dostat do pohody, jsou to Smrť a Mrakoplaš a Zavazadlo. A knihovník, samozřejmě. Ook.

Vlastně to není tak úplně všechno - jak bych mohla být pravý knihomol a nečíst malému před spaním pohádky? Jak by mi to ti Broučci a Muminci a Alladin a Otesánek odpustili? Takže střídáme Broučky a Písečného vlka, naprostou roztomilost ve stylu Josteina Gaardera nebo právě Muminků. Protože čím dřív začneme, tím víc knížek stihneme:-)

Malý japonský krámek

Nedávno jsem zavítala do knihovny kvůli prodloužení průkazky, pevně odhodlaná si tentokrát nic nepůjčovat - doma mi přece leží spousta knižních restů...ehm, no, řekla bych k tomu snad jen to, že když jsem se o půl hodinky později vracela na autobus, byla jsem o tři knihy těžší.

A jednou z oněch knih byl právě poměrně zvláštní romanco-duchovno-těžkoříctjaký počin Malý japonský krámek od Isabelle Artusové. Tato původem kanadská autorka pracovala například pro Marie-Claire či ELLE a v současné době se stará o vydavatelské aktivity v rámci Guerlin. Bylo pro mě tedy poměrně zajímavé zjistit, jak pojala příběh, kde si evidentně musela nastudovat nemálo o japonské kultuře.

Kde začít? Pokud milujete Japonsko, gejši, samuraje, kodex cti a všechno, co představíte pod pojmem tradiční japonská kultura, budete nadšení. A možná rovnou poběžíte koupit si bonsaj. Zároveň se ale připravte na knihu, která vypadá na první pohled útle, je to však 235 poctivých a hutných stran, kde každé otočení na tu další je podobné pocitu, kdy se snažíte vylézt na horu Fudži v silném protivětru. Psychicky i fyzicky vás to dokonale vyčerpá. Zjistíte, že stát se gejšou je pěkná fuška - hlavně, když jste, jako Pam, rodilá Pařížanka, a do Japonky máte asi tak daleko, jako ryba fugu do žraloka. A s Thadem, který náhodou zavítá do Pamelina krámku s bonsaji zas objevíte, že sledovat v dětství Davida Carradinea nestačí k tomu, aby z vás byl neohrožený osamělý bojovník, potulný samuraj, či prostě kdokoli, kdo se ohání kung-fu a katanou ve jménu zákona. A už vůbec, když jste Bretonec jako vyšitý. Přesto je snaha obou hlavních postav žít svoje sny tváří v tvář realitě všedních dní dojemná i zábavná.

Tedy, ta dojemnost a zábavnost platí do první třetiny knihy.

Paradoxně nastává zvrat v čtivosti a rychlosti děje ve chvíli, kdy se s hrdiny přesuneme z Paříže do Japonska, kam se vydává Pam Thada hledat poté, co od ní jednoho rána téměř bez vysvětlení odejde. Jak jsem psala o té úmornosti a psychické i fyzické vyčerpanosti, tak ty se dostaví právě v tuhle chvíli. Jako by autorka nevěděla, co si počít s celým tím "japonským dobrodružstvím" a nechává Thada planě plácat a meditovat v odlehlých částech země, zatímco Pam zjišťuje, že její představy o Zemi vycházejícího slunce byly poměrně zkreslené a značně romantické. Vzhledem k tomu, že je celá kniha členěná do dvou- až třístránkových kapitol, je už samo o sobě celkem obtížné neustále přeskakovat mezi jednotlivými postavami, natož když děj začíná pokulhávat.

Konec nepřináší nic, co by čtenář neodhadl sám, a vlastně bych asi autorce křivdila, kdybych čekala, že to bude jinak. Malý japonský krámek má jiné ambice, než přinést Zvrat roku. Ostatně i Argo samotné přirovnává na svých stránkách knihu k Pretty Woman. Příjemně člověka po vzoru zenové zahrady naladí, škoda, že jak kniha postupuje, byl by pro údržbu zahrady potřeba rýč, a ne hrabičky.

Graficky je ale kniha kouzelná a všechna čest sazeči, jak si s ní pohrál, naprosto v japonském duchu. Samotné je mi líto, že jsem Krámku nakonec nemohla dát na Goodreads vyšší hodnocení, než dvě hvězdičky. Zkusila jsem se několikrát vrátit k problémovým částem, abych nepsala unáhlené soudy, ale nikdy to nebylo lepší, takže nechám tak. Ale určitě mi dejte vědět, jak se Malý japonský krámek líbil vám!!

Proč jsem ráda redaktorkou

Tenhle článek vznikl tak nějak spontánně, v souvislosti s tím, že jsme v nakladatelství dokončili vánoční tituly, podzimní (vlastně letně-podzimní) stres opadl a teď už zbývá "jen" naplánovat, co se bude vydávat v roce 2018, abyste se měli na co těšit. 

Konečně jsem si po půlroce pročistila e-mailovou korespondenci, dovyřídila resty, uklidila si stůl od všech papírků od čokolády a umyla všechny hrnky od zbytků téměř oživlého kafe. Chodím na křty, potkávám se s kolegy, které jsem viděla naposledy... no, než vypukla předvánoční sezóna. A do toho všeho mě chytla rozjímavá nálada - což samozřejmě vůbec, ale vůbec nesouvisí s tím, že mi tu právě v rámci hygge chvilky plápolá svíčka v lucerně a mám v oblíbeném hrnku oblíbený čaj (stále Whittard English Rose s domácím medem).:-)

Já jsem prostě hrozně ráda redaktorka. Původně jsem sice měla být něco úplně jiného, ale když jste z překladatelské rodiny a knihovna vašich rodičů zabírá půl bytu, dříve či později si asi nutně začnete klást otázku, jestli by "něco s knihami" nebylo to pravé. A pak přijde chvíle, kdy vlastně vůbec nevíte, co máte sami se sebou dělat, a do toho zasáhne náhoda, nebo osud, chcete-li, potkáte ty správné lidi, ti vás doporučí dalším správným lidem, no a než se nadějete, ptáte se zkušenější kolegyně, co že to znamená dát text do sazby. A zjišťujete, že existují nějaké deadliny, které budete muset dodržovat, nějaké ediční plány, které je třeba naplnit, a nějaké porady, kterých je třeba se účastnit, nedejbože na nich i něčím přispět. Začnou vám chodit maily od lidí, které jste vídali maximálně ve zprávách v kulturní rubrice, pochopíte, co v redaktorském světě znamenají výrazy "sirotek" a "vdova", že "zatáhnout řádek" není totéž, co zatáhnout závěsy a naučíte se ladně vykružovat korektorské znaménko deleatur.

Pořád ale platí hlavně to, že tahle práce by nebyla tím, čím pro mě je, kdybych narazila na nepříjemné lidi, zejména tedy kolegy, jak interní, tak externí. Pomalu se vzájemně oťukáváte, až dojdete po určité době do fáze, kdy se z nesmělého "Dobrý den" stane o něco hlasitější "Ahoj", následované hlasitým "Nazdáár". Ledy jsou prolomeny a vy zjišťujete, že jste tak nějak den ode dne víc a víc "v tom", v hovorech nad bublajícím kávovarem, v nadávání nad tím "kdototakhroznězmršil", v zasněných debatách o nádherných post-it lepíkách s kočičkama, tučňáčkama atd., v nejrůznějších cynicko-ironických debatách, které končí výbuchy smíchu, v nadšeném očekávání toho, kdo vyhraje Literární cenu XY,  ve zkoumání toho, jak se správně píše quinoa, ve čtení obálek, v nočních korekturách a nočních chatech na Facebooku o korekturách, prostě v tom všem.

Takže ano - doma mám knihy naprosto všude, při korekturách mám v drdolu zapíchnuté tužky a speciální notýsek na jména postav, taky správně vytahaný svetr "chumláček", piju víc kafe a čaje, než bych měla a můj vysněný parfém by měl vonět jako potištěný knižní papír. Já jsem prostě ráda redaktorka.

Jak se připravovala Malá máma

Lenka Sadvarová je autorka ultravtipného komiksu Malá máma, u kterého je vlastně úplně jedno, jestli už rodič jste, nebo ne. Alespoň si tak trochu uděláte představu, co vás čeká - s nadsázkou, samozřejmě. Ačkoli...:-) Sledovala jsem Malou mámu na Facebooku už dlouho a letos se mi ozvala do mailu a zeptala se, jestli bychom neměli chuť její komiksy vydat knižně. A taková nabídka se prostě neodmítá. Slovy hlavního "hrdiny" komiksu, Lojzíčka - ne a ne a ne.

A teď je tady! Malá, milá, žlutá a puntíkatá kráska, na kterou se nemůžu vynadívat. Ke spolupráci s Lenkou se dá říct snad jen to, že byla skvělá, a to není snaha se rádoby zavděčit - prostě to tak bylo. Jak to nejlépe přiblížit? Asi takhle - poprosila jsem autorku, aby mi poslala krátký textík o sobě na zadní stranu obálky, a přišlo mi tohle:

Lenka Sadvarová - měří 165 centimetrů, má 5 dioptrií, 1 syna, 1 muže a 2 psy. Věnuje se ilustraci, počítačové grafice a stavění báboviček z písku.

Už chápete? Tohle byla pohodová práce:-). Obvykle na původní české práci pracuju s autory dlouhé měsíce, ale tady to šlo nějak samo, což bylo dané i tím, že Lenka měla spoustu komiksů už hotových, či v záloze. Stačilo jen udělat drobné korektury, shodnout se na obálce a než jsem se nadála, psala jsem na finální papírové paré ono magické slůvko "imprimatur". 

Je to pár dní, co přišla hotová kniha do redakce a grafička Gábina, která má celkovou úpravu na svědomí, se na mě hned mezi dveřmi vrhla, jestli už jsem "vidělaMaloumámuacojíříkámjetobožíviď". Jo, je boží. Úplně nejvíc:-).

Podzimní (nejen knižní) rozjímání

Miluju podzim. Jakmile poleví vedra a listí na stromech začne nabírat zlatou, červenou, hnědou a oranžovou barvu, vím, že nejlepší období roku je tady (samozřejmě kromě Vánoc, rozumně. Na Vánoce nemá nic). V redakci finišujeme na podzim s přípravou všeho, co musí vyjít do poloviny listopadu, protože co nevyjde do poloviny listopadu, jako by nevyšlo vůbec. Zákony trhu, no... Zároveň se ale těšíme z toho, co se nám povedlo, vztekáme se nad tím, co se nám až tak nepovedlo, čančáme se na křty, abychom neměli žluté zuby a rozteklou řasenku, až nás budou fotit vedle VIP autora, a tak.

Podzim znamená přebrat svoje chlupatý ponožtičky, jedny si natáhnout, vyndat ze skříně teplou deku, uvařit konvici čaje (Whittard s růží, věřte mi a zkuste!!), pustit si potichu nějakou nerušivou hudbu a číst a číst a číst. A nebo na zahradě stříhat stromy, česat jablka, sklízet poslední úrodu pórku a paprik, zazimovávat záhonky a vymýšlet, co zasadit příští rok. A nebo uvařit plný hrnec dýňového kari a mít radost z vůně kokosového mléka a koření mixed spice. Teď se tomu prý říká hygge - všechny ty svíčky a pohoda a klid v duši. Každý to chce mít a fotit si svá pohodová zátiší. Já na štelování fotek s umělou pohodou rezignovala - buď to tam je, nebo není, tečka.

Osobně taky na podzim dost bilancuju. Někdo si to nechává až na Nový rok, ale jakmile se dny krátí a noci prodlužují, člověk prostě automaticky tak nějak víc přemýšlí o tom, kdo je, kam jde a co chce. A jestli by se měl v době, která je hrozně rychlá a progresivní a hipsta stydět za to, že jaksi nejde s hlavní vlnou. No, popravdě, stalo se a nestydím se. Asi nebudu nikdy pro nikoho vzor, ale nějak už to přežiju. Offline. Nebo alespoň zčásti offline, známe to. Zkusila jsem natočit Instastory a zjistila, že před kamerou vypadám jako panda a že mám jedno oko menší. Takže děkuju, stačilo, dál budu sledovat oblíbené bookvloggery a fandit jim, ale nepřipojím se. Nepřipojím se i z toho důvodu, že zpětně začínám zjišťovat, jak moc pro mě znamená soukromí. Jasně, žijeme v době masmédií, sociálních sítí, všichni jsme "napojení", ale tím spíš člověk časem dojde do fáze, že je mu jedno, jestli někdo viděl jeho oběd, nebo ne. Já chci každé ráno po probuzení koukat na mlžný opar v lese, pít u toho hrnek teplého kafe, pozorovat nesmělé paprsky slunce, deroucí se skrz tu mlhu, a nechci to s nikým sdílet. Jasně, sdílela jsem hodně, sdílím dost pořád. Ale často se přistihnu, že už mi to nic moc nedává a jsem rozhodnutá těmi sdílenými okamžiky šetřit.

O to radši se vracím k psanému blogu - psaní totiž začíná být trochu retro a já si přijdu, hlavně na podzim, při tom bilancování, tak nějak celá retro. A mám z toho opravdu dobrý pocit :-).

A když už jsme u toho retra - mrkněte na novinku z nakladatelství Universum (resp. Euromedia, label Universum) - Utajená láska prezidenta Masaryka. Je o Oldře Sedlmayerové, na kterou se v podstatě zapomnělo, ale která byla "intimní přítelkyní" prezidenta Masaryka - ve všech odstínech toho, co slovo "intimní" nabízí. Není to žádný bulvár, ale moc pěkně napsaná dobová sonda, autor Petr Zídek strávil zkoumáním Oldřina života několik let, objížděl archivy atd. a na knize je to vidět.