Kavárnička, kde voní sušenky a káva

Letos se mnou knižní Ježíšek moc práce neměl - vytrubovala jsem totiž do světa, že chci Návrat do kavárničky v Kábulu od Deborah Rodriguezové, knihu, která volně navazuje na knihu Kavárnička v Kábulu. Už první díl mě hodně zaujal, bylo ale víc než okaté, že si autorka nechala dost látky na pokračování, které mě naprosto pohltilo.

Autorka v první knize seznámila svoje čtenáře se všemi důležitými postavami i prostředím Kábulu, svíraného vzrůstající nadvládou Tálibanu. Rozehrála příběh Sunny, která si v Kábulu otevřela kavárnu, ze které udělala takové kulturní a společenské útočiště, Háladžán, negramotné starší Afghánky, několik let tajně zamilované do krejčího Rašífa, Jasmíny, která v kavárničce našla jako ovdovělá svobodná matka útočiště, a mnoha dalších. Příběh ale skončil tak nějak neúplně a až s příliš mnoha otazníky, bylo znát, že Deborah Rodriguezová hledala svůj styl a linii celého vyprávění, že se snažila možná až příliš násilně zakomponovat do děje vše, co sama v Afghánistánu zažila. V druhé knize se ale našla, rozvinula další osudy postav naprosto věrohodně, a než se nadějete, učtete klidně padesát stran naráz.

Příběh je opět plný zejména neskutečně silných žen, které se perou se svými osudy a snaží se najít si tu svou cestičku ke štěstí. Ne vždy to jde hladce, často i přes osobní tragédie, kulturní odsudky či vlastní zraněnou duši. Zamilovala jsem si doslova všechny postavy a neměla jsem tendenci přeskakovat méně záživné kapitoly, protože tam jednoduše žádné méně záživné kapitoly nebyly. Občas jsem se sice trochu vztekala, když slibně rozjetou napínavou pasáž přetnula další kapitola naprosto odjinud, ale to je jen známka dobře napsané knihy - a já se musela nadechnout, zklidnit mysl a přepnout se na další část.

Autorka se nevyhýbá ani ožehavým tématům afghánské společnosti - ať už se jedná o práva žen, předem dohodnuté sňatky nebo terorismus. To, co mě na jejích popisech ale bavilo nejvíc je, že neodsuzuje - nestaví na jednu stranu blahobytný a dobrý Západ a na druhou utlačované a v bídě žijící Afghánce. Každá mince má prostě dvě strany a jsem opravdu vděčná, že se v žádné z problematických otázek autorka nepokoušela ňahňat.

Vzhledem k tomu, že je v knize mnohokrát zmíněná afghánská pohostinnost a kuchyně, zařadila autorka na konec také několik receptů - což byl pro mě jednoznačně bonus navíc:-) Pod každým receptem je i odkaz na zdroj, odkud bylo čerpáno - tak jsem třeba narazila na opravdu zajímavou stránku Afghan Culture Unveiled blogerky Humairy Ghilzai, která odkrývá světu nejen afghánskou kuchyni, ale celkově i nesmírně zajímavou kulturu. Můžete ji samozřejmě sledovat i na sociálních sítích, doporučuju zejména její Instagram.

Po dočtení Návratu do kavárničky v Kábulu jsem měla typickou knižní kocovinu, což mě přivedlo na myšlenku zjistit si, jestli autorka nenapsala ještě něco - a hurá, do češtiny sice její další knihy, vycházející z osobních zkušeností na humanitárních misích v Afghánistánu, přeložené nejsou, ale kdo čtete anglicky, neměl by to pro vás být problém. Takže já s dovolením ještě chvilku zůstanu v jedné kavárničce kdesi uprostřed Kábulu, kde se odehrávají ty nejdůležitější příběhy a voní čerstvě upečené sušenky.

Bradavickým expresem zpátky v čase

Když jsem si v září koupila knihu Harry Potter a Prokleté dítě, umínila jsem si, že si ji přečtu až na Boží hod. U nás doma se totiž na Boží hod každoročně vyhlašuje čtecí den v pyžamech, a navíc když ještě vycházely jednou ročně klasické potterovky, nacházela jsem je pravidelně pod stromečkem a na Boží hod si dávala čtecí maraton (rozuměj - 500 stran na jeden zátah, bolest hlavy, litry čaje a absolutní nadšení). Takže jsem si tak trochu chtěla připomenout tyhle časy a odfrčet bradavickým expresem za dalším dobrodružstvím.

Nebudu tady sáhodlouze opakovat všechno, co už bylo o Prokletém dítěti řečeno a napsáno - ne, nenapsala to J.K., ne, není to klasický osmý díl a samozřejmě, je to scénář k divadelní hře. Spíš se s vámi chci podělit o své dojmy - a na tomto místě rovnou upozorňuju, že se může objevit i nějaký ten spoiler!!

Myslela jsem si, že mi bude vadit forma scénáře, ale ve výsledku byl opak pravdou - jakmile se ponoříte do děje, začne představivost pracovat na plné obrátky, a vlastně jsem zapomněla, že se nejedná o klasicky stavěný text. Trochu obtížnější bylo vstřebat fakt, že Harrymu a všem ostatním je čtyřicet, nebo třeba to, že z Nevilla je profesor - prostě profesor Longbottom zní trochu divně, když si člověk vzpomene na první díly:-). S tím souvisí další věc - osobně si myslím, že pro to, aby si člověk Prokleté dítě maximálně užil, je znalost předchozích potterovek nezbytná. Samozřejmě, děj se dá bez problémů vstřebat i bez předchozí znalosti potterovského světa, ale různé odkazy na to či ono si nevychutnáte. 

Hlavní dva hrdinové, Albus Severus Potter a Scorpius Malfoy byli...tak rozdílní, jak to jen šlo. Scorpius mě neskutečně bavil, z Albuse jsem lezla po zdi - připomínal mi spratkovitého Harryho někde z pátého dílu, což je vlastně dobře, ale stejně mě to nezbavilo touhy mu jednu vlepit. Věčné fňukání, proč ho Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, věčné fňukání, jak si nerozumí s Harrym, věčné fňukání vlastně na všechno. Nicméně vzhledem k tomu, že právě od toho fňukání se odvíjí hlavní zápletka, bylo nutné to nějak překonat. 

Přišlo mi, že ve vztahu Harry- Albus je poznat, že text psal muž - Jack Thorne se poměrně nípal v rozhovorech "otce a syna" (že by zkušenost? :-)), Ginny jako jemnější ženský element spíš upozadil. Celkově je v knize víc mužských, než ženských postav, což není nějaké feministické frflání, jako prostá zvědavost na osudy dalších hrdinek - co taková Lenka, paní Weaslyová, Cho Changová?

Vrcholem celé knihy pro mě byla pasáž, kde se Scorpius setká se Snapem. Navíc když k vám Snape promlouvá v hlavě hlasem Alana Rickmana, žejo:-). Tam podle mě nebyl vůbec vidět rozdíl mezi Rowlingovou a Thornem - jen bych si přála, aby scéna trvala mnohem, mnohem déle. 

Celkově jsem si návrat do kouzelnického světa maximálně užila, čistě pro ten svět samotný - příběh mi nijak oslnivý nepřišel, je ale třeba mít na paměti, že se jedná o scénář divadelní hry a možná zápletka je tedy limitovaná možnostmi jeviště. Bylo to ale jako po nějaké době potkat staré známé, přirozeně navázat tam, kde série končila. Zahrát si tchoříčky, napít se v Prasinkách máslového ležáku, bavit se nad Pobertovým plánkem a použít obraceč času - minimálně do doby, kdy celá potterománie začínala a já ležela na chalupě, zavrtaná pod peřinou a hltala příběhy malého čaroděje. 

Pirchej ha-afela

Když je vám jedenáct a žijete poklidně bezstarostným životem s rodiči-lékárníky. Když se všechno změní a vy se najednou ocitnete bez svých blízkých, v neznámém a trochu děsivém prostředí, jen s šachy a učebnicemi do školy, kam stejně nemůžete chodit. Když máte nekonečně času o všem přemýšlet v prostoru stísněného kumbálu. Když je ten kumbál součástí pokoje v nevěstinci. Když jste Žid.

Dočetla jsem další skvost z Pestré řady nakladatelství Plus, Květy temnoty od Aharona Appelfelda. Tuhle knihu jsem si nedávno koupila v Levných knihách za částku víc než směšnou a s příchodem podzimu se odhodlala ji otevřít. Tušila jsem totiž, že to nebude zrovna lehké čtení pro duši a podobné příběhy se mi v létě, kdy optimisticky svítí sluníčko, nedaří číst.

Od začátku mě pohltila komornost celého příběhu a minimum prostředků, se kterými si autor vystačil k vytvoření naprosto dechberoucí dějové linky. Nikde nevyčnívá jediné přebytečné adjektivum, nic se zbytečně nepřikrášluje a nebalí do líbivého kabátku. Syrová doba vyžaduje syrové vyprávění, zároveň má ale každý čtenář možnost nechat naplno pracovat svou fantazii, což, jak autor přiznává, byl účel.

Žádnou z postav příběhu jsem si vlastně neoblíbila v tom klasickém slova smyslu, kdy svého hrdinu se zatajeným dechem posouváte stranami knihy dopředu. Je těžké se navázat na někoho v příběhu, kde vás od začátku mírně mrazí na zátylku, protože tušíte, že děj bude pro vaši psychiku hustší a těžší s každým otočením stránky. Vlastně se mi několikrát stalo, že jsem knihu odložila se zvláštním pocitem, že nechci vědět, co bude dál, abych ji za pět minut brala do ruky znovu a opět se nořila do příběhu.

To, že události sleduje očima dítěte, má na čtenáře dvojí efekt - na jednu stranu je tak nějak rád, protože hrůzy války procházejí jakýmsi nechápavým katalyzátorem dětských představ. Na druhé straně jakmile Hugovi cokoli dojde, dojde mu to v plném rozsahu a bez růžového nátěru. Naplno se bojí, naplno hladoví, je naplno šťastný a naplno zoufalý.

Přes to přese všechno mají ale v sobě Květy temnoty tolik osobité poetiky a tolik čiré radosti z drobných všednodenních zážitků, že se místy i od srdce zasmějete. A možná i vytáhnete nějaký blok v náhlém popudu si začít psát deník. Protože je hodně věcí, na které postupem doby zapomeneme, zdánlivě nepodstatných detailů, ze kterých se ale skládá jedinečný a křehký život každého z nás.

Aharon Appelfeld: Květy temnoty (Pirchej ha-afela)
Praha, Plus, 2014, 288 str.

Andělé nad Teheránem a ďáblové osudu

Tenhle víkend jsem pročetla. Nedělala jsem vůbec nic jiného, jen jsem pila touareg (silný černý čaj s mátou a cukrem) a četla jako o život. A můžou za to Andělé nad Teheránem.

Řeknu to asi takhle - přečtěte si ji. Nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat, je to prostě skvělá kniha. Tady je několik postřehů a tipů:

• Persepolis, Šitíčko, Jak jsme četli Lolitu v Teheránu, Andělé nad Teheránem, Kavárnička v Kábulu - hlavním motivem jsou ženy. Silné, slabé, zarputilé, ošklivé, krásné, ale pokaždé jedinečné.
• Asi už bych si na to mohla zvyknout, ale stejně - čtete si klidnou pasáž a poslední věta vám dá ránu do žaludku. COŽE? Jakože....COŽE?!
• Narození se řeší na tři strany, úmrtí v jednom řádku.
• Myslíte si, že váš život za nic nestojí a nemáte štěstí? Může být hůř, to mi věřte. Mnohem. Třeba když nosíte smůlu celé rodině.
• Ta obálka je nádherná, ale podívejte se na potah. Ano, teď - schválně knihu "svlékněte". Jo, jo, já vím.
• Bohužel neexistuje druhý díl. Nebo možná bohudík, kdo na to má mít nervy?
• Také jste si ke konci mysleli, že už se nic zvláštního dít nebude, viďte? Hehehe.
• Zase se tam řeší jídlo, koření a pití - vybavte se něčím dobrým dopředu, ať nemusíte uprostřed stránky utíkat do ledničky.
• Když se na chvíli zamyslíte nad poetickými pasážemi o pírkách a létání, vlastně vás docela zamrazí.
• Rodina stojí nade vším, i když vám puká srdce. 

Tak co, nalákala jsem vás? :-)

Gina B. Nahai: Andělé nad Teheránem
Slovart, 2016, 348 stran

Rychločtení a knihomolská subkultura

K dnešnímu článku mě ponouklo zamyšlení holek z 89publishers (mimochodem kdo je nesledujete na FB, nebo přímo na jejich stránkách, tak je vřele doporučuju). V poslední době se totiž do značné míry také potýkám s fenoménem "rychločtení" - na Goodreads i na Facebooku vídám, jak blogeři stíhají za měsíc přečíst tolik knih co já za půl roku. Jasně, pracuju v nakladatelství, každý den mi rukama projde několik knih, takže by se dalo říct, že měsíc co měsíc vidím víc písmenek, než běžný smrtelník. Na druhou stranu dělám non-fiction, kuchařky, medicínu, a to si nepočtete tak, jako u klasické fiction. 

Zdroj: www.keepcalm-o-matic.co.uk

Můj hlavní argument, proč nečíst za měsíc víc, jak dvě až tři knihy zní - jak si je potom člověk může opravdu vychutnat? Neberu samozřejmě v potaz situaci, kdy v půlce rozečtené knihy zjistíte, že to vážně nejde a odložíte ji. V případě dočtených knih se ale (a je to jen a jen moje zkušenost) chci nechat ještě chvíli kolébat na vlnách "bookhangover" - knižní kocoviny, nechat pupečníkovou šňůru příběhu, ke kterému jsem přirostla, v klidu dotepat. Víc jak dvě knihy naráz nezvládám - mozek mě totiž nutí myslet na to, co se odehrává v té knize, kterou právě nečtu, jak asi pokračuje ta která linie - no a koncentrace je v háji. Možná už stárnu, či co:-)).

Asi i kvůli tomu odmítám z principu recenzní výtisky - jasně, člověk dostane knihu "zadarmo" - ale v tomhle případě platí ono šimkogrossmanovské Nechci slevu zadarmo. Recenzní výtisk znamená, že knihu musíte přečíst, ať máte náladu nebo ne, musíte se jí věnovat, nějak ji nafotit a zpracovat - a to vše k určitému termínu. Zkoušela jsem recenzovat pro Dobré knihy a nakonec jsem to vzdala - jakmile si totiž z koníčku uděláte povinnost, je to nejkratší cesta do pekel. Zase ale říkám, je to jen osobní zkušenost, kdo stíhá, deadliny mu nevadí a ještě je schopný vyplodit kvalitní recenzi, má můj nehynoucí obdiv. Nicméně, pokud by mi někdo chtěl posílat knihy jen tak, s rizikem, že na ně napíšu hodnocení třeba za dva roky, nejsem proti :-D

Čtení je v současné době fenomén, knihomolská subkultura se rozrůstá a obavy, že by lidé nečetli, nemám. Sleduju tenhle nový trend na jednu stranu nadšeně, na druhou s pobavením - pamatuju totiž doby, kdy byl člověk s knihou braný jako šprt, brejloun s knihou a tak. A najednou je brejloun s knihou vlastně hrozně in, háže fotku svých brýlí, knihy a espressa na Instagram a je tiše rád, že si už může číst tak nějak legálně. Pokud mě nějaký chlap sleduje v metru, můžu si být na 90 procent jistá, že víc než moje prsa ho zajímá obálka knihy, kterou právě čtu - ostatně třeba cizinci jsou v Praze celí vyplesknutí z toho, kolik lidí si v MHD čte. Čtu ráda, bez knihy jsem nesvá a mluvit o knihách je jedním z mých top témat. Ale nespěchám - asi nebudu mít letos splněný Goodreads challenge (momentálně jsem "two books behind the schedule"), ale přišla jsem si sama pro sebe na to, že na knihy žádný schedule nechci.

Protože knihy jsou hlavně o pohodě.

Kniha ztrát a nálezů

Léto se přehouplo do své druhé poloviny a přineslo s sebou i několik chladných a deštivých dní, kdy jediné, na co máte chuť, je zůstat v posteli a číst si. Vzhledem k tomu, že nám v redakci ale vrcholí vánoční sezona (jo, už se z toho cítím trochu schizofrenně, ale co), tak v posteli se válet nemůžeme, a je třeba vyrazit do práce. Nicméně i takový pochmurně upršený den je hned o něco lepší, když zavítáte do oddělení katalogu Knižního klubu a vyberete si u holek něco ke čtení. 

Tentokrát jsem si jednoznačně vybrala knihu podle obálky. Po Knize ztrát a nálezů jsem pokukovala docela dlouho, ale nějak jsem na ni zas vždycky úspěšně zapomněla. Nezjišťovala jsem si o ní dopředu ani žádné informace, takže máte syrové dojmy z první ruky:-).

K deštivému počasí jsem si asi lépe vybrat nemohla, část knihy s totiž odehrává na Korsice uprostřed parného léta. Navíc se celá kniha točí kolem umění, do toho osudová láska, válečná Francie, předválečná Anglie...chápete, prostě něco, co zní na první poslech jako to pravé letní čtení, něco, co nebudete chtít odložit ani na minutu a budete se bát o osudy svých oblíbených postav.

Celý příběh je psaný nesmírně svižným, čtivým stylem, takže z tohoto pohledu bych knihu určitě doporučila. Na druhou stranu, jestli hledáte neotřelou zápletku, tak vás Kniha ztrát a nálezů asi zklame - na příběhu hledání rodinné minulosti není originálního vůbec nic. Není to kniha, kde byste si dlouhé týdny pamatovali všechny milé detaily, jména hrdinů a celkovou atmosféru. Jako letní čtení určitě nezklame, kamkoli s ní (třeba v MHD) vejdete, hned budou všichni sledovat nádhernou obálku a luštit název knihy (vlastní zkušenost), punc nadčasového zážitku však příběh nesplní. Ke konci jsem už značně bojovala s ústřední love story - dokud se autorka držela popisu Korsiky nebo válečných hrůz okupované Paříže, nedalo se jí téměř nic vytknout, ale jakmile zabrousila do rozboru počínajícího vztahu dvou mladých a značně komplikovaných lidí, měnil se příběh trochu na lacinou harlekýnku.

Všechny výše zmíněné důvody mohou za to, že jsem na Goodreads ocenila Knihu ztrát a nálezů jen třemi, byť velmi pevnými a solidními hvězdičkami. Lucy Foleyová má rozhodně dar čtivého psaní a je škoda, že si zatím netroufla do ničeho opravdu originálního, na čem by její talent mohl vyniknout v plné šíři. V příštím roce vyjde česky její kniha The Invitation, nechám se tedy překvapit, jaká bude.

Lucy Foleyová: Kniha ztrát a nálezů
Ikar, 2016, 368 str.

Život jako Pěna dní

Rozhodla jsem se letos začít dohánět četbu "povinných" knih, které už bych asi měla mít dávno přečtené, ale nějak se k nim pořád ne a ne dostat. Jedním ze zástupců této kategorie je určitě i Pěna dní - znáte to, ve škole se našprtáte "Boris Vian - Pěna dní", pak tahle informace prostě usne, a pokud nemusíte jinak, necháte ji spát.

Pomyslnou Šípkovou Růženku jsem probudila až úplnou náhodou, polibkem své platební karty v knihkupectví, kde měli Pěnu dní v akci - no nekup to. Navíc Argo vydalo edici s filmovým přebalem, na kterém je rozkošně se usmívající Audrey Tatou pod vodou - takže znovu, no nekup to:-).

Přiznávám se bez mučení, že jsem si o knize nezjišťovala dopředu žádné podrobnosti, nechtěla jsem se nechat ovlivnit názorem někoho jiného, byť by ten někdo jiný byl fundovaný autor či kritik. Prostě jsem Pěnu dní otevřela a čekala, jak na mě zapůsobí. A od první stránky jsem si celý příběh neskutečně užívala.

Základním předpokladem asi je zahodit hned na začátku všechno, co řídí váš racionální každodenní život. Prostě si po dobu četby připusťte, že by mohl být svět, kde si na ošoupané podrážky nakapete hnojivo a ony vám dorostou. Jen tak si můžete užít lehkost Vianova vyprávění, ztřeštěného, radostného, zoufalého, smutného i beznadějného, každopádně vždy originálního. Kde jinde najdete piano, které míchá koktejly, pokoj, který se zakřivuje podle hudby, která v něm hraje nebo kostel, který pořádá svatby vysoko mezi oblaky? Kde jinde vaší lásce vykvete na plicích leknín?

Kniha je plná narážek na francouzské zvyky, reálie a postavy a rozhodně má mnohem složitější a vážnější strukturu, než jen na první pohled bláznivý příběh ve stylu Alenky v říši divů. Můžete ji asi číst v každém věku, stále dokola a vždycky si najdete něco, čeho jste si nevšimli, další vrstvu, další detail. Nenechte se tedy u Viana odradit kolonkou "povinné školní literatury" a zkuste tenhle román plný lásky lehké jako pěna, smutku těžkého jako zpěněný jíl i lehkosti swingového rytmu.

Jo a pusťte si i film Michela Gondryho (ano, ten pán, co natočil Věčný svit neposkvrněné mysli), ale prosím, až po přečtení knížky, ať vás neodradí jen proto, že byste nechápali souvislosti, které nebudou vysvětlené:-)

Boris Vian: Pěna dní
Argo, Praha, 2015