Deník Dity P. 2 - o rodině, receptech a vzpomínkách

 Asi jen málokdo si může ze své kuchařky udělat těhotensko-rodinný deník a prodávat ji v tak ohromných nákladech, jako se to daří Ditě Pecháčkové. A asi jen málokdo by nechal širokou veřejnost nakouknout pod pokličku svého domova, rodiny, niterných pocitů a vzpomínek. Dita to udělala. Už podruhé. A opět ukazuje, v čem spočívá její síla.

Dita ušla dlouhou cestu od šéfredaktorky Apetitu k respektované kulinární odbornici. Když listuji starými čísly Apetitu, občas ji ani nepoznávám, tak moc je na těch fotkách vidět, jak se rozkoukávala, sbírala zkušenosti a formovala svůj styl. No a potom to přišlo – první kuchařka, Deník Dity P. – odvážný projekt, kterým Dita ukázala, jakou cestou se vydá. Sepsala jednoduchá, až banální jídla, jaká se vaří ve spoustě rodin, protknula je recepty šmrncnutými Francií, Kanadou a USA a vše obohatila krásným vizuálem. Jak to dopadlo, všichni dobře víme – následoval fenomenální úspěch, vlastní televizní pořad (jehož pokračování se právě chystá) a Ditu i její rodinu znal, alespoň skrz knihu či obrazovku, téměř každý.

Druhá kuchařka je opět v rodinném duchu, už jen z toho důvodu, že se mezi vydáním prvního a druhého dílu Dita vdala a porodila syna Davida. Jednotlivé kapitoly jsou předělené krásnými dvojstránkovými fotkami a jmenují se např. Hnízdění, Buchty na plech, Náš rodinný přebor atp. Dita znovu nechala na začátku každé kapitoly nahlédnout do kousku svého dětství, dospívání a celkově milých nebo zábavných, ale i rozjímavých myšlenek. Jako neviditelná nit se celou kuchařkou táhne již zmíněné Ditino těhotenství, z knihy je cítit touha sdělit Davidovi, jak moc se na něj všichni těšili a co v jejich životě znamená (a i k onomu čekání a těšení si Dita vařila dobroty, které tvoří samostatnou kapitolu).

Co se receptů samotných týče, je jich různorodá směsice, od slepičí polévky po krevety s omáčkou piri-piri, přes karbanátky a rozhudu až k lívancům. Každé z jídel se vztahuje k nějakému konkrétnímu zážitku, každé, Ditinými slovy, „má svůj příběh“. Uvařit je zvládne úplně každý, a to je Ditina obrovská deviza – postupy jsou přehledné, suroviny dostupné (a není jich na každé jídlo padesát)a neošizené, žádná verze „light“. To, co mnozí rýpalové na internetových diskuzích Ditě vyčítali a vyčítají, tedy že používá máslo, smetanu a na nějakou tu dietu si rozhodně nehraje, platí pořád. Ale, koneckonců, není to dobře? Trh momentálně doslova přetéká zdravými kuchařkami a Ditina kniha z nich ční jako takový malý ostrůvek hříchu. Že se to občas smí, dát si sekanou a pivo, nebo si s talířem pomalu pečené vepřové plece sednout ke krbu a užívat si bohaté, zemité chutě.

Rozhodně nemůžu pominout ani fotky, a celkový vzhled knihy. Sice nejsem u kuchařek přílišným zastáncem paperbacků, ale nádherné chlopně s kachlíky i fakt, že vazba zatím drží, konejší mé brblající já. Co je ale oproti prvnímu dílu ještě o fous výš, je kvalita a celková atmosféra fotografií. Narazila jsem na několik (třeba fotka slepice v měděném hrnci), které bych neváhala zařadit do jakékoli luxusnější zahraniční kuchařky. Pokud tedy chcete někomu věnovat krásný dárek, nebo se jen na chvíli ponořit do příběhu jídla, jedné rodiny a jednoho těhotenství, určitě si Ditu kupte. Stejně kolem ní v knihkupectví vždycky kroužíte, vím toJ.

Deník Dity P. Kuchařka 2, vydala Dita Pecháčková v roce 2015, 320 stran, Praha, vydání první.

Za recenzní výtisk děkuji serveru www.dobre-knihy.cz

Redaktor si v práci jen čte I.

Dneska bych vám chtěla přiblížit, jak my redaktoři vlastně pracujeme, protože, co si budeme povídat, jste na to zvědaví a tajně uvažujete, že jednoho či dva redaktory picnete a nastoupíte místo nich.:-)

zdroj: www.smartbitchestrashybooks.com

Liší se to samozřejmě nakladatelství od nakladatelství, každé má své libůstky a zákonistosti, ale vzhledem k tomu, že momentálně okupuji židli v Euromedii, buďme konkrétní. Ráno vlezu do redakce, kde už sedí pilná kolegyně, které časné vstávání nedělá problémy. Mně problémy dělá, razím heslo, že ranní ptáče daleko nedoskáče a dřív chcípne, takže docházím na osmou, někdy na čtvrt na devět. Navyklým pohybem zapnu počítač a hrábnu po hrnku, abych si v kuchyňce nalila kafe. V téhle fázi nemá cenu na mě vůbec mluvit, nerozeznám kolegu od stojanu na deštník.

Jakmile se mi do těla dostane minimálně čtvrt litru kafe, začínám procházet maily. Ona obecně zakořeněná představa, že redaktor prostě jen čte, rediguje a korektoří, není tak úplně pravdivá. Redaktor je taky diplomat, manažer, markeťák a kouzelník v jednom, který má s externími i interními spolupracovníky velmi úzké vztahy a často jemně balancuje na hraně lidskosti a šílenství, hlavně, když něco neklape a on vidí deadline. To, že jde do tuhého, poznáte v naší redakci tak, že rapidně stoupá míra cynismu a jeden záchvat smíchu střídá druhý (dobře, hlavně v mém případě:-)). Nicméně díky vesmírné shodě náhod a zejména díky mým šikovným kolegům, kteří mě nenechají na holičkách, se vždycky zatím všechno povedlo. A garantuju vám, že se nic na světě nevyrovná tomu, kdy se slavnostním pocitem poprvé otevíráte knihu, nad kterou jste strávili nejednu pernou chvilku, přivoníte k papíru, přečtete si svoje jméno v tiráži a svět je na chvíli maršmelounově růžový:-)

Pak přichází chvilka frenetického skákání po redakci s cílem najít to nejlepší světlo na focení a cvaknout nějakou tu "instagramovku", aby se novinka co nejdřív rozšířila mezi budoucí čtenáře. Nejdůležitější jsou totiž právě oni - co na tom, že jste titul plamenně obhajovali na ediční radě, co na tom, že jste si mohli tužku ušoupat a kolegu z výrobního oddělení uhonit - nakonec vždycky záleží na vkusu a náladě čtenáře. A je to dobře, nutí nás to totiž neúnavně hledat to nejlepší a těšit se, jak v knihkupectví narazíte na "tu svou" knížku, hrdě si ji odnesete domů, pořádně ji ohmatáte a prožijete s ní krásné chvíle.

Nebudu vás nijak lakovat - práce ve velkém nakladatelství je hodně náročná, jste zodpovědní za desítky titulů a musíte ohlídat nepřeberně věcí. Jsou chvíle, kdy se vrátím domů a představa, že bych ještě otevřela knihu a něco si přečetla, je naprosto nemyslitelná. Nějak se ale odreagovat člověk musí, proto se s kolegyněmi podporujeme v háčkování, sportování, vaření a dalších bohulibých činnostech, u kterých si mozek odpočine, resp. má šanci se soustředit na něco jiného, než na odrážky a záhlaví.
Ale neměnila bych - a jsem si jistá, že nikdo z mých kolegů také ne. Pro knihomola je totiž redaktořina prací těžce návykovou - a knihomolové jsme všichni:-)

Svatý Václav, pocukrovaná zástěra a vůně kardamomu

Dnešní Den české státnosti si je potřeba náležitě užít. Třeba s rychlou višňovo-jogurtovou buchtou, nějakou pěknou knížkou a hrnkem kardamomové kávy.

Na formu 22 cm budeš potřebovat:

1/2 pytlíku mražených višní (ale samozřejmě můžete použít jakékoli oblíbené ovoce)
1/2 pytlíku samokypřicí mouky
1 ČL vanilkové pasty, případně semínka z 1 lusku
3 PL tučného bílého jogurtu
hrnek mléka
hrnek oleje
1 vejce
špetku soli
1 hrnek hnědého cukru
trochu tuku a polohrubé mouky na vymazání a vysypání plechu

Předehřejte si troubu na 200 °C.
V míse smíchejte mouku, cukr, jogurt, vejce, olej a mléko. Přidejte i vanilkovou pastu a stěrkou vše důkladně promíchejte, ať nikde nezbyde ani jeden suchý drobek. Přisypte višně a vše promíchejte. Vymažte a vysypte formu, nalijte těsto a pečte. Použijte špejlový test, abyste zjistili, jestli je buchta hotová - na špejli nesmí být po vytažení vlhké těsto. Hotový moučník pocukrujte moučkovým cukrem.

Esej o tragédii

Tim, Duncan, Vanessa - tahle jména mi budou v hlavě rezonovat asi ještě dlouho. Po delší době jsem zase našla knihu, která mi dokonale sedla, k momentálnímu rozpoložení, k začínajícímu podzimu, prostě celkově. A nebýt toho, že jsem si nedávno pořídila kartičku do Městské knihovny, nejspíš bych na ni hned tak nenarazila.

Jo, asi jsem ostuda, že si pořizuju svoji první kartičku do Městské teprve na prahu třicítky, ale nikdy jsem v podstatě neměla potřebu do knihovny chodit - naši mají obří knihovnu, něco půjčili kamarádi a zbytek jsem si chodila dočasně uzmout do jiných redakcí (tohle je na redaktořině jedna z přidaných hodnot:-)) No nicméně stalo se a já se rozhodla rovnou si něco odnést domů a zbavit kartičku "panenství":-). Pár knih jsem měl vytipovaných, ale Esej o tragédii spisovatelky Elizabeth Labanové na mě čekala v polici "DOPORUČUJEME". Na první pohled možná běžná YA, ale ze zkušenosti - Host by něco úplně obyčejného nevydal, nadto krásná obálka, takže bylo rozhodnuto.
Jennifer Weinerová , autorka bestsellerů NY Times o Eseji napsala, že je to:

"Okouzlující a nádherně napsaný příběh první lásky a zlomeného srdce." 

Já dodávám, že je to příběh o tom, jak jedna jediná událost znamená přechod od bezstarostného mládí k uvědomělé dospělosti.

Pro prostředí internátních škol mám odjakživa slabost. Nejdřív jsem jako malá hltala Holky z internátu, pak se přese mě, stejně jako přes ostatní, přelila vlna Bradavic. Internát má prostě svoje kouzlo, tedy alespoň na papíře:-) Tři hlavní hrdinové by se tak nějak dokonce i dali přirovnat k Harrymu, Hermioně a Ronovi. Na čáry, kouzla a máslový ležák ale rychle zapomeňte (přestože autorka opravdu skvěle popisuje různé dny v jídelně Irvingovy školy - třeba koblihový den). Celým příběhem se jako had vine tzv. esej o tragédii, obávaná práce velmi důkladného a přísného (ale i spravedlivého a sympatického) profesora Simona. Studenti mají za úkol rozebrat žánr tragédie, nejlépe na literárním díle, přičemž jim profesor Simon klade různě záludné otázky, na které musí při psaní odpovědět.

Tenhle motiv se mi hrozně líbil, profesor absolutně zažraný do svého předmětu, který ale ve volném čase experimentuje s pečením a nosí hlavnímu hrdinovi Duncanovi koblihy a muffiny na ochutnávku. I on sám si ale postupně klade otázku, zda toho na studenty v jejich věku nenaložil příliš, když je nutí zamýšlet se nad něčím, jako je tragédie. Duncan by však minimálně o jedné tragédii mohl napsat celý román. Stala se o rok dříve a... a ochudila bych vás o hodně, kdybych tu házela spoilery. Vezměte si prostě deku na zachumlání, hrnek čaj nebo kakaa a začtěte se. Esej o tragédii za to určitě stojí.

Za dveřmi je Korektor!

Máloco potěší okoralé srdce někoho, kdo pracuje s texty, jako sarkastický, černým humorem přetékající komiks. 

Korektora většina z nás sleduje na Facebooku, ale mít jeho ostrohlášky pěkně po kupě bez rolování rozhodně není k zahození. S polovinou těch kruťáckých prohlášení se můžu plně ztotožnit, druhou jsem zatím ještě nezažila, ale to přijde:-)) Co je ale hlavní, zaručeně se pobavíte, uspokojíte svoje rýpalské JÁ pěkně v soukromí (protože popravdě řečeno, chyby děláme všichni) a v duchu zadoufáte, že se žádný titul, co jste měli na starosti, nedostane do hledáčku JEMU...

Vilém Koubek et Jana Kiliánová: Korektor. Komiks o chybách a o životě. Plus, Praha, 2014, 112 str.

Jaké je to, co nikdy nebylo?

Pro knihy z nakladatelství Plus mám slabost. Hlavně pro jejich Pestrou řadu. Do značné míry je to tím, že znám holky osobně, mám je ráda a vím, kolik úsilí vkládají do každé knihy, jak se piplají s obálkami, předsádkami a tím vším až k dokonalosti. 

Přesto jsem se k četbě knihy Joachima Meyerhoffa Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo, odhodlávala dost dlouho. Ani nevím proč, asi jsem čekala na tu správnou dobu, na to, až už nebudu pracovat v redakci ob dveře od holek, až budu mít větší odstup. A tak jsem si Meyerhoffa koupila k prvnímu úspěšně zvládnutému měsíci v Euromedii - trochu bláznivé, ale co:-) 

A pak jsem jen četla a četla a četla, dočetla, zaklapla a čučela do zdi. Co máte totiž říct nebo napsat o knížce, o které si myslíte, že má v sobě zhuštěný balíček všeho, co by měla správná knížka mít? Zasmála jsem se, zapřemýšlela, kousek obulela... podle mě jedna z nejlepších knih, které jsem zatím letos přečetla. 

"Ne, i můj vlastní otec byl blázen. Často mi kvůli němu bylo před přítelkyní trapně. Třeba když si s jedním pacientem hrál na Vilíka a včelku Máju a s bzučením pobíhal po parkovišti. Otce dlouhá léta vyzvedával ráno co ráno pacient, který svíral v rukou volant. Byl to otcův šofér. Otec za ním kráčel pěšky, spokojeně pohupoval lékařským kufříkem a chlapec držel metr před ním ve vzduchu volant, tu a tam zatočil doleva nebo doprava a rty vytvářel vlhké „brrrrrrrrum“."

Optikou Joachima, kluka, který žije převážně za zdmi psychiatrické léčebny, může život vypadat jako jedno velké, netradiční dobrodružství. O to větší, když tam nejste zavření, ale váš tatínek léčebnu vede. To se klidně můžete vozit na pacientovi, co s vámi utíká šílenou rychlostí a zvoní přitom na zvon. Nebo dostanete k narozeninám výkres s příčným řezem kočkou. A nebo objevíte cestou do školy mrtvolu, ležící v záhonku. Rodiče, dva starší bráchové a pes to se všemi svými zvyky a drobnými podivnůstkami jen dokreslují.

Jenže když vyrostete, zažijete osobní tragédii a vidíte najednou všechno tak nějak jinak, zjistíte, že ne vše, co jste v dětství považovali za legraci, legrace skutečně byla. I Joachima čeká střet s realitou, stárnutí úžasných rodičů, pomalé oprýskávání domova, pocit, že je mu městečko, ve kterém vyrostl, moc malé. Dovídá se rodinná tajemství, tajemství, která v dětství vnímal naprosto jinak, jako nevinné součásti každodenního života. A sám sebe se v duchu ptá, kdy to bude takové, jaké to mělo být a vlastně nikdy nebylo?

Joachim Meyerhoff: Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo, Plus, Praha, 2015, 336 stran

Kolaps jako možnost obrody?

Kniha Kolaps neznamená konec vzešla z dlouholeté spolupráce a osobního přátelství Tomáše Turečka, šéfredaktora české mutace magazínu National Geographic a Miroslava Bárty, profesora egyptologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Formou rozhovorů dali vzniknout poutavé knize, jejíž ústřední námět se točí kolem Bártova dlouholetého výzkumu faktorů, které ovlivňují vznik, kolaps a zánik civilizací a společností. Kolaps neznamená konec volně navazuje na obsáhlou publikaci Kolaps a regenerace - Cesty civilizací a kultur, kterou vydala v roce 2011 Academia, ale celkové vyznění je, mimo jiné vzhledem k formě celé knihy, o poznání uvolněnější. 

Celkových 144 stran textu je rozčleněno do několika oddílů. První část pojednává o egyptologii obecně, zejména ve vztahu ke kariéře Miroslava Bárty, o jeho motivaci ke studiu oboru natolik specifického, jakým egyptologie bezpochyby je. MB zde poukazuje na současný stav (nejen českého) egyptologicko-archeologického bádání, ale i na nutnost interdisciplinarity při výzkumech, které tak mohou přinést zajímavé výsledky nejen pro archeology samotné, ale také například pro paleobotaniky, restaurátory, paleopatology aj.

Druhá část je věnovaná samotné problematice kolapsů. Bárta v první řadě poukazuje na to, že kolaps není nic nepřirozeného, co by se mělo démonizovat. Nejedná se o naprostý konec, ale "jen" o zjednodušení, návrat k základním hodnotám a potřebám. Rovněž zdůrazňuje, že kolaps je věcí cyklickou, pravidelně se objevuje ve vývoji jednotlivých civilizací a je tedy možné se z minulých kolapsů poučit. Základem pro vznik kolapsu je neudržitelnost stávajících pořádků a úrovně. Dnes se tedy, víc než kdykoli jindy jedná o téma vysoce aktuální, nejen v rámci naší republiky, ale i celého světa, lidského společenství všeobecně. Miroslav Bárta se také kloní k názoru, že to, co stálo na počátku růstu životního stylu národů způsobuje časem i jejich úpadek, případně pád. Faktory růstu se v jednu chvíli vyčerpají, nastává stagnace a následně úpadek. Rozhodně mi přišlo zajímavé se nad touhle myšlenkou pozastavit a v duchu jí chvíli rozvíjet. Bárta totiž uvádí eticky značně šokující příklad na lékařství a jeho současné schopnosti efektivně léčit a tím uměle prodlužovat život nemocných. Náklady na takový "luxus" jsou ovšem nepředstavitelné a je otázkou, zda je možné zde nalézt přímou úměru ke KVALITĚ takto prodlouženého života.

Bárta v knize často odkazuje na zejména zahraniční autory, kteří se zabývají sociologickými a klimatickými otázkami, např. ve vztahu k tzv. teorii zájmových skupin Mancura Olssona. Tato teorie se opírá o fakt, že specifické ideologie obhajují aktuální politické uspořádání, protože jim nejlépe vyhovuje a sledují v něm své zájmy. Brání tedy změnám, které by rušily zavedené pořádky. Tenhle model se objevil nejen ve starém Egyptě či Římě, ale dobře ho známe také ze současnosti, kdy se na všech úrovních řeší hospodářská krize a společenská nestabilita. Ruku v ruce s otázkami sociologickými jdou také výše zmíněné otázky klimatické. V dějinách se neustále střídají tzv. doby ledové a meziledové, ale změny, které zažívá lidstvo nyní, nezapadají ani do jednoho rámce. Jak se tedy vyrovnat s náhlými zvraty počasí, které z naší republiky velmi dobře známe v podobě nenadálé mírné zimy či prudkých povodní? Nad všemi těmito otázkami se MB s Tomášem Turečkem snaží ve vlídném dialogu najít odpovědi.

Osobně jsem asi neobjektivní, protože Miroslav Bárta byl můj profesor a hodnotit tak jeho knihu je pro mě o to těžší:-) Nicméně bych určitě vyzdvihla fakt, že přibližuje problematiku kolapsů velmi čtivě a má dar zjednodušit výklad tak, aby mu rozuměl i laik, ale zároveň nesklouzává k bagatelizování a vynechávání důležitých faktů za účelem "lidovosti". Pokud vás zajímá, kam jako společnost i jako lidstvo směřujeme a jaké to může mít do budoucna následky, rozhodně doporučuji si tuhle knihu přečíst.

Tomáš Tureček/Miroslav Bárta
Kolaps neznamená konec
Vyšehrad, 2013
144 stran, doporučená cena 248 korun