Andělé nad Teheránem a ďáblové osudu

Tenhle víkend jsem pročetla. Nedělala jsem vůbec nic jiného, jen jsem pila touareg (silný černý čaj s mátou a cukrem) a četla jako o život. A můžou za to Andělé nad Teheránem.

Řeknu to asi takhle - přečtěte si ji. Nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat, je to prostě skvělá kniha. Tady je několik postřehů a tipů:

• Persepolis, Šitíčko, Jak jsme četli Lolitu v Teheránu, Andělé nad Teheránem, Kavárnička v Kábulu - hlavním motivem jsou ženy. Silné, slabé, zarputilé, ošklivé, krásné, ale pokaždé jedinečné.
• Asi už bych si na to mohla zvyknout, ale stejně - čtete si klidnou pasáž a poslední věta vám dá ránu do žaludku. COŽE? Jakože....COŽE?!
• Narození se řeší na tři strany, úmrtí v jednom řádku.
• Myslíte si, že váš život za nic nestojí a nemáte štěstí? Může být hůř, to mi věřte. Mnohem. Třeba když nosíte smůlu celé rodině.
• Ta obálka je nádherná, ale podívejte se na potah. Ano, teď - schválně knihu "svlékněte". Jo, jo, já vím.
• Bohužel neexistuje druhý díl. Nebo možná bohudík, kdo na to má mít nervy?
• Také jste si ke konci mysleli, že už se nic zvláštního dít nebude, viďte? Hehehe.
• Zase se tam řeší jídlo, koření a pití - vybavte se něčím dobrým dopředu, ať nemusíte uprostřed stránky utíkat do ledničky.
• Když se na chvíli zamyslíte nad poetickými pasážemi o pírkách a létání, vlastně vás docela zamrazí.
• Rodina stojí nade vším, i když vám puká srdce. 

Tak co, nalákala jsem vás? :-)

Gina B. Nahai: Andělé nad Teheránem
Slovart, 2016, 348 stran

Rychločtení a knihomolská subkultura

K dnešnímu článku mě ponouklo zamyšlení holek z 89publishers (mimochodem kdo je nesledujete na FB, nebo přímo na jejich stránkách, tak je vřele doporučuju). V poslední době se totiž do značné míry také potýkám s fenoménem "rychločtení" - na Goodreads i na Facebooku vídám, jak blogeři stíhají za měsíc přečíst tolik knih co já za půl roku. Jasně, pracuju v nakladatelství, každý den mi rukama projde několik knih, takže by se dalo říct, že měsíc co měsíc vidím víc písmenek, než běžný smrtelník. Na druhou stranu dělám non-fiction, kuchařky, medicínu, a to si nepočtete tak, jako u klasické fiction. 

Zdroj: www.keepcalm-o-matic.co.uk

Můj hlavní argument, proč nečíst za měsíc víc, jak dvě až tři knihy zní - jak si je potom člověk může opravdu vychutnat? Neberu samozřejmě v potaz situaci, kdy v půlce rozečtené knihy zjistíte, že to vážně nejde a odložíte ji. V případě dočtených knih se ale (a je to jen a jen moje zkušenost) chci nechat ještě chvíli kolébat na vlnách "bookhangover" - knižní kocoviny, nechat pupečníkovou šňůru příběhu, ke kterému jsem přirostla, v klidu dotepat. Víc jak dvě knihy naráz nezvládám - mozek mě totiž nutí myslet na to, co se odehrává v té knize, kterou právě nečtu, jak asi pokračuje ta která linie - no a koncentrace je v háji. Možná už stárnu, či co:-)).

Asi i kvůli tomu odmítám z principu recenzní výtisky - jasně, člověk dostane knihu "zadarmo" - ale v tomhle případě platí ono šimkogrossmanovské Nechci slevu zadarmo. Recenzní výtisk znamená, že knihu musíte přečíst, ať máte náladu nebo ne, musíte se jí věnovat, nějak ji nafotit a zpracovat - a to vše k určitému termínu. Zkoušela jsem recenzovat pro Dobré knihy a nakonec jsem to vzdala - jakmile si totiž z koníčku uděláte povinnost, je to nejkratší cesta do pekel. Zase ale říkám, je to jen osobní zkušenost, kdo stíhá, deadliny mu nevadí a ještě je schopný vyplodit kvalitní recenzi, má můj nehynoucí obdiv. Nicméně, pokud by mi někdo chtěl posílat knihy jen tak, s rizikem, že na ně napíšu hodnocení třeba za dva roky, nejsem proti :-D

Čtení je v současné době fenomén, knihomolská subkultura se rozrůstá a obavy, že by lidé nečetli, nemám. Sleduju tenhle nový trend na jednu stranu nadšeně, na druhou s pobavením - pamatuju totiž doby, kdy byl člověk s knihou braný jako šprt, brejloun s knihou a tak. A najednou je brejloun s knihou vlastně hrozně in, háže fotku svých brýlí, knihy a espressa na Instagram a je tiše rád, že si už může číst tak nějak legálně. Pokud mě nějaký chlap sleduje v metru, můžu si být na 90 procent jistá, že víc než moje prsa ho zajímá obálka knihy, kterou právě čtu - ostatně třeba cizinci jsou v Praze celí vyplesknutí z toho, kolik lidí si v MHD čte. Čtu ráda, bez knihy jsem nesvá a mluvit o knihách je jedním z mých top témat. Ale nespěchám - asi nebudu mít letos splněný Goodreads challenge (momentálně jsem "two books behind the schedule"), ale přišla jsem si sama pro sebe na to, že na knihy žádný schedule nechci.

Protože knihy jsou hlavně o pohodě.

Kniha ztrát a nálezů

Léto se přehouplo do své druhé poloviny a přineslo s sebou i několik chladných a deštivých dní, kdy jediné, na co máte chuť, je zůstat v posteli a číst si. Vzhledem k tomu, že nám v redakci ale vrcholí vánoční sezona (jo, už se z toho cítím trochu schizofrenně, ale co), tak v posteli se válet nemůžeme, a je třeba vyrazit do práce. Nicméně i takový pochmurně upršený den je hned o něco lepší, když zavítáte do oddělení katalogu Knižního klubu a vyberete si u holek něco ke čtení. 

Tentokrát jsem si jednoznačně vybrala knihu podle obálky. Po Knize ztrát a nálezů jsem pokukovala docela dlouho, ale nějak jsem na ni zas vždycky úspěšně zapomněla. Nezjišťovala jsem si o ní dopředu ani žádné informace, takže máte syrové dojmy z první ruky:-).

K deštivému počasí jsem si asi lépe vybrat nemohla, část knihy s totiž odehrává na Korsice uprostřed parného léta. Navíc se celá kniha točí kolem umění, do toho osudová láska, válečná Francie, předválečná Anglie...chápete, prostě něco, co zní na první poslech jako to pravé letní čtení, něco, co nebudete chtít odložit ani na minutu a budete se bát o osudy svých oblíbených postav.

Celý příběh je psaný nesmírně svižným, čtivým stylem, takže z tohoto pohledu bych knihu určitě doporučila. Na druhou stranu, jestli hledáte neotřelou zápletku, tak vás Kniha ztrát a nálezů asi zklame - na příběhu hledání rodinné minulosti není originálního vůbec nic. Není to kniha, kde byste si dlouhé týdny pamatovali všechny milé detaily, jména hrdinů a celkovou atmosféru. Jako letní čtení určitě nezklame, kamkoli s ní (třeba v MHD) vejdete, hned budou všichni sledovat nádhernou obálku a luštit název knihy (vlastní zkušenost), punc nadčasového zážitku však příběh nesplní. Ke konci jsem už značně bojovala s ústřední love story - dokud se autorka držela popisu Korsiky nebo válečných hrůz okupované Paříže, nedalo se jí téměř nic vytknout, ale jakmile zabrousila do rozboru počínajícího vztahu dvou mladých a značně komplikovaných lidí, měnil se příběh trochu na lacinou harlekýnku.

Všechny výše zmíněné důvody mohou za to, že jsem na Goodreads ocenila Knihu ztrát a nálezů jen třemi, byť velmi pevnými a solidními hvězdičkami. Lucy Foleyová má rozhodně dar čtivého psaní a je škoda, že si zatím netroufla do ničeho opravdu originálního, na čem by její talent mohl vyniknout v plné šíři. V příštím roce vyjde česky její kniha The Invitation, nechám se tedy překvapit, jaká bude.

Lucy Foleyová: Kniha ztrát a nálezů
Ikar, 2016, 368 str.

Život jako Pěna dní

Rozhodla jsem se letos začít dohánět četbu "povinných" knih, které už bych asi měla mít dávno přečtené, ale nějak se k nim pořád ne a ne dostat. Jedním ze zástupců této kategorie je určitě i Pěna dní - znáte to, ve škole se našprtáte "Boris Vian - Pěna dní", pak tahle informace prostě usne, a pokud nemusíte jinak, necháte ji spát.

Pomyslnou Šípkovou Růženku jsem probudila až úplnou náhodou, polibkem své platební karty v knihkupectví, kde měli Pěnu dní v akci - no nekup to. Navíc Argo vydalo edici s filmovým přebalem, na kterém je rozkošně se usmívající Audrey Tatou pod vodou - takže znovu, no nekup to:-).

Přiznávám se bez mučení, že jsem si o knize nezjišťovala dopředu žádné podrobnosti, nechtěla jsem se nechat ovlivnit názorem někoho jiného, byť by ten někdo jiný byl fundovaný autor či kritik. Prostě jsem Pěnu dní otevřela a čekala, jak na mě zapůsobí. A od první stránky jsem si celý příběh neskutečně užívala.

Základním předpokladem asi je zahodit hned na začátku všechno, co řídí váš racionální každodenní život. Prostě si po dobu četby připusťte, že by mohl být svět, kde si na ošoupané podrážky nakapete hnojivo a ony vám dorostou. Jen tak si můžete užít lehkost Vianova vyprávění, ztřeštěného, radostného, zoufalého, smutného i beznadějného, každopádně vždy originálního. Kde jinde najdete piano, které míchá koktejly, pokoj, který se zakřivuje podle hudby, která v něm hraje nebo kostel, který pořádá svatby vysoko mezi oblaky? Kde jinde vaší lásce vykvete na plicích leknín?

Kniha je plná narážek na francouzské zvyky, reálie a postavy a rozhodně má mnohem složitější a vážnější strukturu, než jen na první pohled bláznivý příběh ve stylu Alenky v říši divů. Můžete ji asi číst v každém věku, stále dokola a vždycky si najdete něco, čeho jste si nevšimli, další vrstvu, další detail. Nenechte se tedy u Viana odradit kolonkou "povinné školní literatury" a zkuste tenhle román plný lásky lehké jako pěna, smutku těžkého jako zpěněný jíl i lehkosti swingového rytmu.

Jo a pusťte si i film Michela Gondryho (ano, ten pán, co natočil Věčný svit neposkvrněné mysli), ale prosím, až po přečtení knížky, ať vás neodradí jen proto, že byste nechápali souvislosti, které nebudou vysvětlené:-)

Boris Vian: Pěna dní
Argo, Praha, 2015

Čaj s nápadníkem

Je čas dovolených a i já jsem vyrazila na svých deset dní svobody - jako vždy s pocitem, že TEĎ učtu všechno, co se mi v průběhu roku z různých důvodů nahromadilo v knihovně. Ne, že by člověk normálně nečetl, ale znáte to, občas nemáte prostě na čtení tu správnou náladu a nechcete si kazit dojem z možná pěkné knížky tím, že byste nad ní pofrflávali...vlastně bůhvíproč. 

                      


Jeli jsme do zahraničí a jeden z nejdůležitějších balicích rituálů je vybrat si onu vhodnou knížku s sebou. Letos to vyhrála kniha Čaj s nápadníkem (mimochodem teď na bux.cz za 99 korun!!), prvotina autorky Mardžán Kamalíové (Marjan Kamali). Už jsem se tady na blogu několikrát zmínila o tom, že mám slabost, dalo by se říct až úchylku, na romány arabských autorů, případně na romány odehrávající se v podobném prostředí. Navíc Čaj s nápadníkem mi připomněl moji zamilovanou Persepolis, takže celkově nebylo co řešit.

Kniha se odehrává částečně v Americe roku 1996 a částečně v Teheránu - jednou jako flashback do roku 1979 a jednou také v roce 1996. Darja miluje matematiku a vede si statistiky a přehledy snad úplně všeho, včetně seznamu potenciálních vhodných manželů pro svou dceru Mínu. Mína chce být malířkou a obě ženy se touží vrátit domů do Teheránu, který musely opustit, když začala válka Íránu s Irákem a změnil se režim. Touha Míny podívat se zpátky domů, za širší rodinou a přáteli je nakonec tak silná, že jednoho dne oznámí, že skutečně na nějaký čas do Íránu odjíždí, ačkoli vlastně přesně neví, co ji tam čeká. Naráží na očekávaný odpor otce Parvíze, který se o dceru bojí a na (pro ni) neočekávanou podporu Darji, která nakonec odcestuje se svou dcerou.

Obě ženy nacházejí v Teheránu něco trochu jiného - zatímco Darja bez problémů zaplouvá zpět do rodného prostředí a nemá problém se chovat jako pravá Íránka, Mína, která ze země odjela v deseti letech, se necítí ani jako Američanka, ani jako Íránka. Jediné, co ji vrací zpět do vzpomínek na šťastné dětství jsou známé vůně a chutě - černý čaj pitý přes kostku cukru, šťavnatá granátová jablka, šafrán, máta... Celou knihou se také jako pomyslný duch vznáší Mínina babička, zabitá na tržišti bombou, když své vnučce kupovala ta nejlepší granátová jablka. Jako milovnice klasické perské poezie předala Míně lásku k básníkům - Rúmímu či Háfizovi. V jejich básních hledala babička životní poučení a radu, na což vnučka po návratu do Teheránu často vzpomíná.

I když téma knihy není nejveselejší, přesto jsem se často smála. Může za to typický íránský humor, který jsem ocenila už ve zmíněné Persepoli, schopnost udělat si trefnou legraci ze sebe i z okolí a na všem najít něco dobrého. Čaj s nápadníkem je sonda do života rodiny, která drží pospolu, podporuje se a miluje.

Nedílnou součástí knižního zážitku (holt, co byste u jídlomila a redaktorky kuchařek chtěli) pro mě byl i popis chutí, vůní a útržky receptů. Podle naznačeného receptu na íránské masové karbanátky jsem uvařila i oběd a byla to, neskromně říkám, slast (recept bude v příštím článku). Navíc když si představíte barvy a vůně koření, pouličního prodejce červené řepy nebo pochoutky podávané na slavnostech, kde voní růžová voda a pomerančové květy, tak si tuhle knihu prostě musíte zamilovat. Jako já.

Mardžán Kamalíová: Čaj s nápadníkem
296 stran
Ikar, Praha 2014

Zimní moře a letní víkend

V dubnu jsem bloudila pohledem po obří knihovně našich grafiček a přemýšlela, co si půjčit na čtení (ke grafikům knihy chodí dřív, než jsou na pultech, proto ten předstih). Volba padla na román Zimní moře autorky Susanne Kearsleyové - hlavně proto, že se odehrává ve Skotsku a Skotsko já naprosto miluju. Navíc se zde prolínají dvě časové roviny, do toho milostný příběh, no prostě celkově to vypadalo na milou oddechovku. 

Jako naschvál se ale stalo přesně to, co se občas přihodí - zrovna, když narazíte na svižný, dobře napsaný a pohlcující příběh...přijdou neodkladné povinnosti. Než se nadějete, je pryč duben, potom květen a vy jen smutně civíte na nedočtenou knihu a doděláváte vše, co má přednost. Proto jsem si hned, jak to šlo, zalezla tenhle víkend na chatě na půdu, rozplácla se do křesla a konečně Zimní moře dočetla. 

Musím přiznat, že mě hned na začátku zarazila jedna věc v překladu. Překladatelka zvolila jako výraz souhlasu či přitakání slovíčko "ba", což mě, přiznám se, nejdřív strašně rušilo. Zhruba od padesáté stránky jsem to ale přestala vnímat, takže přenést se přes to dá a byla by škoda kvůli tomu odložit celou knihu.

V knize sledujeme nejprve spisovatelku Carrie McClellandovou, která přijíždí do Skotska napsat svůj další román. Ubytuje se ve vesničce s výhledem na hrad Slains, který ji, bůhvíproč, neustále něčím přitahuje. Postupně zjišťuje, že se při psaní propadá do jakéhosi tranzu, díky kterému se napojuje na vzpomínky svého předka, Sofie, která na Slainsu žila kolem roku 1708, v době, kdy jakobité osnovali návrat krále Jakuba VIII. z exilu do vlasti. Postupně tak Carrie sepisuje fascinující román, který je zároveň kronikou jednoho úseku dějin její vlastní rodové linie. No a samozřejmě nechybí osudová setkání s osudovými muži - a to v obou časových rovinách.

Svým způsobem tedy kýč jak bič, ale pokud jste alespoň trochu naladění na romantickou notu a chcete se chvílemi smát, chvílemi zadržovat dech a fandit svým oblíbencům, snadno autorce pár klišé prominete. Zimní moře rozhodně není román aspirující na Nobelovu cenu, ale je to jeden z těch případů, kdy ve vás po dočtení něco zůstane, takový ten zasněný pocit, že všechno kolem je o trochu růžovější.

Kearsleyová využila jako pozadí pro svůj příběh pohnutou část skotských dějin a nic násilně neláme - návštěvy šlechticů na hradu Slains, diplomatická jednání, popis tehdejšího života jsou živé a uvěřitelné. Jména většinou vycházejí ze skutečných historických postav, stejně jako samotný hrad Slains opravdu existuje. 

zdroj: www.clanhay.org

Celkově tedy mohu knihu určitě doporučit - dostanete díky ní okamžitě chuť sbalit se a vyrazit do Skotska. A kdoví, třeba vás tam, u strmých útesů a divokého moře, také osloví nějaký předek:-)

Susanne Kearsleyová: Zimní moře. Knižní klub, Praha, 2016, přeložila Petra Pachlová, 496 stran.

Dopisy vonící po koření

Nedávno jsem v knihkupectví narazila na knihu Eve Makisové Tymiánové dopisy a aniž bych autorku nebo děj znala, prostě jsem si ji koupila. Zlákala mě obálka i téma arménské genocidy - to jsem ale ještě ani zdaleka netušila, jak krásný příběh mě čeká. 

Poslední dobou mám štěstí na knihy, kde hraje značnou roli nějaký ze smyslů. Tymiánové dopisy útočí na chuť a čich, při popisech vůně jednotlivých jídel a koření se neubráníte tomu, aby se vaše představivost nerozběhla na plné obrátky. Kořeněné jehněčí, pilaf z bulguru a granátového jablka, taštičky se sýrem halloumi a mátou...mísení arménské a kyperské kuchyně, to všechno ve mně okamžitě vzbudilo přání zavřít se tak na týden do kuchyně.

Abych vás ale nějak nezmýlila - tohle není román o vaření, respektive jídlo hraje roli "jen" v rámci kulturní tradice. Tymiánové dopisy jsou příběhem obrovského utrpení arménského národa, lásky, ztrát a nalézání, naděje a skříňky na koření plné dopisů psaných v arménštině. Hlavní hrdinka Katerine je spolu se svou matkou nachází po smrti babičky Mariam. Katerine odjíždí na Kypr, aby se ze smrti babičky vzpamatovala a dopisy veze s sebou v rámci slibu, který dala matce, že se pokusí zjistit víc o babiččině minulosti. Na Kypru potkává mladého Arménce Ariho, který se nabídne, že dopisy přeloží. A dávná rodinná historie se začíná pomalu odkrývat.

Jedna věc - moc nechápu, proč Argo zvolilo název Tymiánové dopisy. V originále se kniha jmenuje The Spice Box Letters a vzhledem k tomu, že ona krabička na koření se vine celým příběhem, je škoda, že nezůstala i v názvu. Chápu, že není snadné převést název do češtiny tak, aby se na titulce dobře vyjímal, ale trochu se tím vytrácí základ příběhu.

Jinak jsem ale příběhem byla naprosto nadšená. Je v něm, i přes neradostné téma arménské genocidy, spousta laskavého a břitkého humoru, doprovázeného okouzlujícími popisy přírody, tradic, jídla, zvyků a hrdosti na národní identitu. Zhltla jsem knihu během dvou dnů a pak sedla k počítači a googlila další knihy autorky. Eve Makisová získala za Tymiánové dopisy prestižní ocenění, ale to vlastně není až tak podstatné. Podstatné je, že díky ní čtenáři všechny postavy ožívají před očima, žijí své životy, radují se, truchlí, umírají a to všechno jednoduše, lidsky a uvěřitelně.

A ano, na konci jsem bulela jako želva:-)