Podbrdské ženy se na úctyhodných 448 stranách zabývají osudy několika generací žen na pozadí prostředí brdského podhůří. Příběh se rozehrává pomalounku a polehounku, zpočátku zejména skrze postavu Mírka, chlapce, který se musí vypořádat s nelehkou rodinnou situací. Ta z něj později zformuje odolného a praktického mladého muže, který se ujímá rodinného hospodářství. Hlavní ženský prvek nastupuje v knize ve chvíli, kdy se Mírek rozhodne oženit se s Emílií, mladou a trochu naivní dcerou hospodského. Přestože sám celý život nesnáší chování svého dominantního a odtažitého otce, postupně vidíme jeho proměnu ze zamilovaného mladíka na stejně udřený a cynický odraz svého rodiče, což se nutně promítá také do vztahu s Emílií.
Emílie je první, resp. druhou z řady "podbrdských žen", které marně čekají ve svém životě na něco jiného než na dřinu a nekonečné povinnosti. Na pozadí války a nástupu komunismu se snaží najít si alespoň krátké okamžiky všednodenního štěstí. Jakékoli sny ale pokaždé zašlape do země nepochopení ze strany Mírka a jeho otce nebo nepříznivá doba. Emílie se tedy realizuje alespoň ve svých dětech, Mirkovi a Janě a dává jim ze sebe vše tak dlouho, jak je to jen možné, zatímco sama se zapomíná starat o své zdraví.
Janino dospívání je charakterizované především zoufalou touhou žít jinak, nemuset dřít na statku, jít trochu s dobou, která se kolem jejich chalupy řítí neúprosným tempem, postaveným na nadšeném budování socialistického zřízení. Podaří se jí vystudovat a najít si kancelářské místo sekretářky, její v podstatě introvertní knihomolská povaha jí však přináší nejeden problém v oblasti vztahů. Nakonec se provdá za zdánlivě trpělivého a hodného muže, ze kterého se však vyklube naprosto stejný typ jako dříve z Mírkova otce a Mírka. Jana se propadá do nekonečné rutiny práce a starosti o děti. Svou frustraci si vybíjí na živelné dceři Johance, která tak nikdy nezažije byť jen nepatrnou mateřskou lásku, zato spoustu křiku, ústrků a emočního chladu.
Kniha končí právě Johankou, která dospívá do opět jiné doby, doby plné svobody a nikdy nepoznaných možností. Podaří se jí odpoutat se od tíživého dědictví žen v jejím rodokmenu?
Jana Poncarová dokázala svým spisovatelským stylem udržet moji pozornost od prvního řádku až po tiráž, nepamatuju si ani na jedno jediné hluché místo, které by působilo rušivě a nutilo mě přeskočit na záživnější pasáž. Ne, že by se mi u čtení pokaždé dobře dýchalo. Na jednu stranu chcete číst dál a pořád vskrytu doufáte, že nastane nějaký úžasný obrat k lepšímu. Na druhé straně dobře víte, že už jen z podstaty příběhu se v "lepší příští" dá věřit jen velmi opatrně, pokud vůbec. Kolikrát jsem si při čtení zamáčkla slzy vzteku, nebo si musela jít uvařit na uklidnění čaj, jen abych rozdýchala dějový zvrat a především hroznou bezmoc. Bezmoc nad tím, že si mnoho žen po mnoho desítek let mohlo (a stále může) nechat o nějakém feminismu a rovnosti jen zdát. O to dojemnější jsou popisy sousedských výpomocí, kdy jedna žena neváhala podat pomocnou ruku té druhé, zajímat se o to, co se ve vedlejší chalupě děje.
Autorka ukázala obrovský potenciál, který mohl a měl být marketingově mnohem více využitý, to je můj názor. Podbrdské ženy totiž nepostrádají silný příběh, explicitní, přesto citlivě a vkusně vystavené scény válečného násilí, vnitřní pnutí hrdinek, dennodenní volbu mezi tím, co srdce chce a tím, co je reálné. Tedy vše, co tvoří v poslední době čtenářsky dobře přijímaný a oceňovaný koktejl.
