středa 31. srpna 2016

Andělé nad Teheránem a ďáblové osudu

Tenhle víkend jsem pročetla. Nedělala jsem vůbec nic jiného, jen jsem pila touareg (silný černý čaj s mátou a cukrem) a četla jako o život. A můžou za to Andělé nad Teheránem.




Řeknu to asi takhle - přečtěte si ji. Nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat, je to prostě skvělá kniha. Tady je několik postřehů a tipů:


  • Persepolis, Šitíčko, Jak jsme četli Lolitu v Teheránu, Andělé nad Teheránem, Kavárnička v Kábulu - hlavním motivem jsou ženy. Silné, slabé, zarputilé, ošklivé, krásné, ale pokaždé jedinečné.
  • Asi už bych si na to mohla zvyknout, ale stejně - čtete si klidnou pasáž a poslední věta vám dá ránu do žaludku. COŽE? Jakože....COŽE?!
  • Narození se řeší na tři strany, úmrtí v jednom řádku.
  • Myslíte si, že váš život za nic nestojí a nemáte štěstí? Může být hůř, to mi věřte. Mnohem. Třeba když nosíte smůlu celé rodině.
  • Ta obálka je nádherná, ale podívejte se na potah. Ano, teď - schválně knihu "svlékněte". Jo, jo, já vím.
  • Bohužel neexistuje druhý díl. Nebo možná bohudík, kdo na to má mít nervy?
  • Také jste si ke konci mysleli, že už se nic zvláštního dít nebude, viďte? Hehehe.
  • Zase se tam řeší jídlo, koření a pití - vybavte se něčím dobrým dopředu, ať nemusíte uprostřed stránky utíkat do ledničky.
  • Když se na chvíli zamyslíte nad poetickými pasážemi o pírkách a létání, vlastně vás docela zamrazí.
  • Rodina stojí nade vším, i když vám puká srdce. 


Tak co, nalákala jsem vás? :-)

Gina B. Nahai: Andělé nad Teheránem
Slovart, 2016, 348 stran


pátek 26. srpna 2016

Rychločtení a knihomolská subkultura

K dnešnímu článku mě ponouklo zamyšlení holek z 89publishers (mimochodem kdo je nesledujete na FB, nebo přímo na jejich stránkách, tak je vřele doporučuju). V poslední době se totiž do značné míry také potýkám s fenoménem "rychločtení" - na Goodreads i na Facebooku vídám, jak blogeři stíhají za měsíc přečíst tolik knih co já za půl roku. Jasně, pracuju v nakladatelství, každý den mi rukama projde několik knih, takže by se dalo říct, že měsíc co měsíc vidím víc písmenek, než běžný smrtelník. Na druhou stranu dělám non-fiction, kuchařky, medicínu, a to si nepočtete tak, jako u klasické fiction. 


Zdroj: www.keepcalm-o-matic.co.uk


Můj hlavní argument, proč nečíst za měsíc víc, jak dvě až tři knihy zní - jak si je potom člověk může opravdu vychutnat? Neberu samozřejmě v potaz situaci, kdy v půlce rozečtené knihy zjistíte, že to vážně nejde a odložíte ji. V případě dočtených knih se ale (a je to jen a jen moje zkušenost) chci nechat ještě chvíli kolébat na vlnách "bookhangover" - knižní kocoviny, nechat pupečníkovou šňůru příběhu, ke kterému jsem přirostla, v klidu dotepat. Víc jak dvě knihy naráz nezvládám - mozek mě totiž nutí myslet na to, co se odehrává v té knize, kterou právě nečtu, jak asi pokračuje ta která linie - no a koncentrace je v háji. Možná už stárnu, či co:-)).

Asi i kvůli tomu odmítám z principu recenzní výtisky - jasně, člověk dostane knihu "zadarmo" - ale v tomhle případě platí ono šimkogrossmanovské Nechci slevu zadarmo. Recenzní výtisk znamená, že knihu musíte přečíst, ať máte náladu nebo ne, musíte se jí věnovat, nějak ji nafotit a zpracovat - a to vše k určitému termínu. Zkoušela jsem recenzovat pro Dobré knihy a nakonec jsem to vzdala - jakmile si totiž z koníčku uděláte povinnost, je to nejkratší cesta do pekel. Zase ale říkám, je to jen osobní zkušenost, kdo stíhá, deadliny mu nevadí a ještě je schopný vyplodit kvalitní recenzi, má můj nehynoucí obdiv. Nicméně, pokud by mi někdo chtěl posílat knihy jen tak, s rizikem, že na ně napíšu hodnocení třeba za dva roky, nejsem proti :-D

Čtení je v současné době fenomén, knihomolská subkultura se rozrůstá a obavy, že by lidé nečetli, nemám. Sleduju tenhle nový trend na jednu stranu nadšeně, na druhou s pobavením - pamatuju totiž doby, kdy byl člověk s knihou braný jako šprt, brejloun s knihou a tak. A najednou je brejloun s knihou vlastně hrozně in, háže fotku svých brýlí, knihy a espressa na Instagram a je tiše rád, že si už může číst tak nějak legálně. Pokud mě nějaký chlap sleduje v metru, můžu si být na 90 procent jistá, že víc než moje prsa ho zajímá obálka knihy, kterou právě čtu - ostatně třeba cizinci jsou v Praze celí vyplesknutí z toho, kolik lidí si v MHD čte. Čtu ráda, bez knihy jsem nesvá a mluvit o knihách je jedním z mých top témat. Ale nespěchám - asi nebudu mít letos splněný Goodreads challenge (momentálně jsem "two books behind the schedule"), ale přišla jsem si sama pro sebe na to, že na knihy žádný schedule nechci.

Protože knihy jsou hlavně o pohodě.


neděle 7. srpna 2016

Kniha ztrát a nálezů

Léto se přehouplo do své druhé poloviny a přineslo s sebou i několik chladných a deštivých dní, kdy jediné, na co máte chuť, je zůstat v posteli a číst si. Vzhledem k tomu, že nám v redakci ale vrcholí vánoční sezona (jo, už se z toho cítím trochu schizofrenně, ale co), tak v posteli se válet nemůžeme, a je třeba vyrazit do práce. Nicméně i takový pochmurně upršený den je hned o něco lepší, když zavítáte do oddělení katalogu Knižního klubu a vyberete si u holek něco ke čtení. 



Tentokrát jsem si jednoznačně vybrala knihu podle obálky. Po Knize ztrát a nálezů jsem pokukovala docela dlouho, ale nějak jsem na ni zas vždycky úspěšně zapomněla. Nezjišťovala jsem si o ní dopředu ani žádné informace, takže máte syrové dojmy z první ruky:-).

K deštivému počasí jsem si asi lépe vybrat nemohla, část knihy s totiž odehrává na Korsice uprostřed parného léta. Navíc se celá kniha točí kolem umění, do toho osudová láska, válečná Francie, předválečná Anglie...chápete, prostě něco, co zní na první poslech jako to pravé letní čtení, něco, co nebudete chtít odložit ani na minutu a budete se bát o osudy svých oblíbených postav.

Celý příběh je psaný nesmírně svižným, čtivým stylem, takže z tohoto pohledu bych knihu určitě doporučila. Na druhou stranu, jestli hledáte neotřelou zápletku, tak vás Kniha ztrát a nálezů asi zklame - na příběhu hledání rodinné minulosti není originálního vůbec nic. Není to kniha, kde byste si dlouhé týdny pamatovali všechny milé detaily, jména hrdinů a celkovou atmosféru. Jako letní čtení určitě nezklame, kamkoli s ní (třeba v MHD) vejdete, hned budou všichni sledovat nádhernou obálku a luštit název knihy (vlastní zkušenost), punc nadčasového zážitku však příběh nesplní. Ke konci jsem už značně bojovala s ústřední love story - dokud se autorka držela popisu Korsiky nebo válečných hrůz okupované Paříže, nedalo se jí téměř nic vytknout, ale jakmile zabrousila do rozboru počínajícího vztahu dvou mladých a značně komplikovaných lidí, měnil se příběh trochu na lacinou harlekýnku.

Všechny výše zmíněné důvody mohou za to, že jsem na Goodreads ocenila Knihu ztrát a nálezů jen třemi, byť velmi pevnými a solidními hvězdičkami. Lucy Foleyová má rozhodně dar čtivého psaní a je škoda, že si zatím netroufla do ničeho opravdu originálního, na čem by její talent mohl vyniknout v plné šíři. V příštím roce vyjde česky její kniha The Invitation, nechám se tedy překvapit, jaká bude.

Lucy Foleyová: Kniha ztrát a nálezů
Ikar, 2016, 368 str.